Měl to být krásný černý kocourek, a tak jsem se na něj moc těšila. Mnoho lidí věří, že černá kočka nosí smůlu, ale já ne. Naopak věřím, že nosí štěstí, stejně jako tomu věřili námořníci. Můj manžel je naštěstí stejný milovník zvířat jako já, takže mi přichystal do práce krabici, abych si mohla koťátko odnést. Kolegyně slovo dodržela, a tak se mnou kotě trávilo v práci celý den, bylo moc hodné, přítulné, a když se nabaštilo, spokojeně usnulo v krabici od bot.
Blížil se konec směny, když najednou začal zvonit můj mobilní telefon. Byl to můj muž. Aha, říkala jsem si, je zvědavý, jestli kotě mám a je v pořádku. Jenže jaké bylo moje překvapení, když mi v telefonu položil otázku: "Kolik že těch koťat mi kolegyně slíbila?" Divila jsem se, proč se ptá. „No přece jedno,“„Mám ho pod stolem v práci!“ „No, tak to se podrž!“ povídám. povídá on. „Na zahrádce u domu je jich nejmíň šest!“ „To není možné,“ já na to. „To musí být nějaký omyl!“
Z práce jsem spěchala, jak jen to šlo, a opravdu! U dveří se batolilo 6 koťat nejrůznějšího zbarvení, a s tím mým černouškem jsme jich rázem měli 7!
No, co budeme dělat, já o tom nic nevím! A jak to všechno uživíme? Později mi řekla sousedka, že viděla auto, jak zastavilo u našeho domku, a přes plot nám něco vhodil řidič na zahradu a zase odjel. No, to tedy bylo překvapení! Dodnes netušíme, kdo nás obdařil takovým "dárečkem".
Měla jsem z nich radost, nechali jsme si je, i když později nám některá utekla a dvě přejelo auto. U trati později jsem také našla mrtvé tělíčko, vypadalo to, že je otrávené. Hrozně jsem brečela, bylo mi jich tak líto! A zařekla jsem se, že už žádné kotě nechci…
Jenže po nějakém čase, když manžel přivezl z práce kotě - nalezence, které tři dny se toulalo u nádraží, neodolala jsem. „Tak já si ho teda nechám, povídám, ale jen tehdy, jestli bude moct být v bytě! Na zahradu už žádné kotě nepustím!“ K mému velkému překvapení manžel souhlasil! Dostalo jméno Matýsek. A asi aby mu nebylo smutno, přivezl manžel druhý den ještě jedno! To ale bylo chudinka celé nemocné, klepalo se a ani nemohlo otevřít očka. Celou noc jsem ho krmila a ošetřovala, chtěla jsem s ním jet i k lékaři, jenže službu už jsem si vyměnit nemohla a kotě do rána zemřelo.
Matýsek mně asi hned od začátku pojal za mámu, běhal za mnou jako pejsek, nosil mi hračky, a když jsem ho chtěla pozlobit, sedla jsem si k počítači. Na ten žárlí úplně nejvíc, něžně mně kouše do rukou a honí počítačovou myš. Ovšem když ho chytne lovecká nálada, začne na mně útočit nečekaně zpod nábytku a vedlejších místností, šplhá po záclonách - jednoduše miluje výšky. Když na nás nečekaně zaútočí ze skříně nebo linky, nestačím se divit, jak je mazaný a vynalézavý.
Většina koček je nezávislých na přízni lidí, stačí jí plná miska a samota jim vůbec nevadí. Ne tak u našeho Matýska - když jdu z práce domů, už vyhlíží za oknem, a hned po příchodu se mu musím věnovat, jinak žaluje hlasitými projevy. A někdy si s ním i povídám, je to legrační, jak reaguje a odpovídá.
Alergii na srst nemáme, a uklízet musíme stejně pořád, protože máme i pejsky v kuchyni. A pohlazení po hebkém kožíšku přináší krásný pocit klidu, a když začne spokojeně vrnět a příst, občas zapomenu na starosti a trápení, které se nahromadily během dne. A občas mně napadne, když potkám v naší ulici kočku, která bude mít co nevidět koťátka, jestli zas, jako před pár lety, nezastaví u naší zahrady auto….
Kacice – čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz