Kočičí příběhy

Jsem už zkrátka taková, kočky jsem vyhledávala a ony mě již od dob dětství. Když jsme se přestěhovali do malé podhorské vesnice, neznala jsem tam nikoho. Brzo jsem si našla pár kamarádek. Na náš dvorek přišla malá mourovatá kočička.

Máma mi ji nechala s tím, že se budu o ni hezky starat. Na dvorku jsme měli kotce s králíky a dole byl jeden volný a tam se Žofka nastěhovala. Když jsem přišla ze školy, mé první kroky vedly za Žofkou. Někdy se vyhřívala na pořezaných kládách, jindy ležela pod rozkošatěnou lípou. Když jsem byla nemocná, maminka mi dovolila mít vždy nějakou dobu kočku u sebe.

Žofinka byla čistotná, stačilo zamňoukat u dveří a hned jsme věděli, že chce ven. Jenomže to byla venkovská kočka a v době kočičího namlouvání odešla za hlasem svého srdce a víc jsme ji neviděli. Oplakala jsem ji. Moc mě potěšilo, když se do 3 dnů objevila u branky čtyřbarevná číča. Byla vyhublá a měla nemocnou tlapku. Zásluhou mé péče byla Rozárka za pár dní ve skvělé formě a spoluúčastnila se našich her na dvorku.

Byla tak klidná a hravá, že se dokonce nechala zachumlat do kočárku a vozili jsme ji jako panenku. Blížilo se léto, já se moc těšila na prázdniny. Věděla jsem, že vysvědčení bude výborné a že mi maminka slíbila nové puntíkaté šaty. V ten den jsem přišla ze školy a velmi špatně se mi šlo do schodů. Bolely mě nožičky a zvedla se mi teplota. Maminka mě uložila, dala mi hrnek čaje a namazala nohy alpou. Když přinesla Rozárku, hladila jsem si ji a hned jsem se cítila lépe.

Na druhý den jsem nemohla do školy a máma mě ráno odnesla k lékaři. Ten si však nevěděl rady, podobné potíže nemohl zařadit do žádné diagnosy a tak mamince doporučil, ať mě odveze do nemocnice. Jak já se tenkrát bála toho, že budu bez kamarádů, bez rodičů, bez Rozárky, ve zcela neznámém prostředí… Zůstala jsem ještě pár dní doma, ale přestala jsem chodit úplně. Nohy moc bolely a já, když šla maminka objednat sanitku, vyplížila jsem se z kuchyně. Po čtyřech jsem se dostala až na dvorek.

Pod lavičkou ležela Rozárka, vzala jsem si ji do náruče a začala plakat. Tam nás obě našla maminka a tenkrát plakala se mnou. "No nic, děvče,“ řekla nakonec, "budeme muset do nemocnice. Uvidíš, tam najdou lék na tvou bolest a já ti slibuji, že se o Rozárku dobře postarám." V nemocnici jsem strávila měsíc. Každý večer jsem brečela do polštáře, bála se lékařů i kluků, co byli se mnou na pokoji.

Maminka za mnou jezdívala co druhý den, tak se to odloučení přece jen dalo vydržet. Vždy mi referovala, jak se vede Rozárce, přinesla lístečky se vzkazy od kamarádek a také vysvědčení a knížku, kterou jsem za něj dostala od naší třídní učitelky. Ani lékařské konsorcium se nemohlo dohodnout, co mi vlastně je. Denně mě zkoumali, chodila jsem po rentgenech, dostávala nejrůznější léky. Dnes si myslím, že to pravděpodobně byla revmatická horečka. Když se můj stav stabilizoval, bolesti se zmírnily a mě pustili domů na „reverz“, prosila jsem maminku, ať mě tam už nedává, že mi je v nemocnici moc smutno a že vím, že mi doma bude lépe.

Nevím, jak to maminka tenkrát před padesáti lety udělala, ale do nemocnice jsem už nejela. Získala jsem na tuto i jiné doživotní averzi a jak jen můžu, vyhýbám se jim. S Rozárkou jsem sedávala denně venku na sluníčku, v klíně krásně předla a mně se zdálo, že slyším, jak si pomňoukává: Bude líp, bude líp…

A bylo, nožičky se uzdravily, a když se mi zdálo, že mě zase začínají bolet, ihned pomohl „ kočičí“ obkládek. Rozárka se mnou prožila celé dětství a nakonec odešla do kočičího ráje zmožena stářím. Do měsíce jsem našla pod laťkou z plotu žíhané kotě. Věřila jsem, že mi Ferdu poslala Rozárka jako svého nástupce. Ferda se se mnou učil, dělal mi společnost, když mě skolila angína nebo chřipka…

Uběhlo pár let, já dostudovala, vdala se a povila během dalších 5 let 3 děti. Všechna naše robátka milovala zvířátka a hlavně kočky. Bydlíme na okraji města a první kočka se u našeho domu objevila po narození staršího syna. Po každé, když nějaká z jejích nástupkyň odešla, objevila se kočka nová. A tak nám kočky dělají společnost u grilování, sekání trávy, skotačí s naším psím mazlíčkem. Myslím si, že si navzájem obohacujeme život, kočičí kožíšek je životabudičem a lékem nejen na deprese, ale i na další bolístky, které nám osud přináší.

Max byl invalidní kocour, asi jej někdo chtěl sprovodit ze světa. Začal k nám chodit vyhublý, bázlivý a po pár měsících to byl silný a veselý kocour, který zahnal z dvorku všechny kocoury ze sousedství. Kočička Flekuška přivedla černého Čerta a do měsíce se ztratila. Asi tušila, že tu s námi nebude, tak sama přivedla nástupce.

S kočkami je život veselejší, problémy nemají tak ostré hrany a jsou to společníci do nepohody. Sdílejí s námi naše radosti i bolesti. Krom koček je našim psím kamarádem i přerostlý yorkšír Miky, já tvrdím, že je to stejně půl kočky. Se všemi se totiž ihned skamarádil a hned spolu vymýšleli „ kočkopsí“ kusy.