V neděli odpoledne jsem šla dát kytici chryzamtén na hřbitov. Dnes je obzvláště chladno.
Zůstala tu a po 21 letech zde ještě stále je. Má stará ošoupaná lavička, je to jediné, co se za ty roky nezměnilo. Připomíná mi všechny ty roky, ale hlavně Ten jeden jediný.
Rok mých devátých narozenin.
Tenkrát jsem tu byla poprvé.
Ještě ted´ stále vidím ve vzpomínkách jeho obličej a bezstarostné plné chvíle v jeho společnosti.
To jsem ještě cítila, že nejsem sama.
Děda zemřel přesně dnes před jedenadvaceti lety. Bylo by mu dnes už osmašedesát let. Byl můj nejlepší přítel.
Jsem u jeho hrobu jen já, nosím mu sem kytici chryzamtén.
Měl hlubokou čistou duši a černé havranní vlasy.
Před měsícem mi bylo dvacet devět let.
Jsem už stará bába, co čeká už jen, až si mě ten nahoře zavolá.
„Barevný motýl zatřepetal křídly na uschlém listu a byl pryč. Na oprýskanou lavičku usedl pamalým pohybem šedivý stařík a bezhybně visel pohledem na mramorovém pomníku.
Seděla jsem v dáli od něj a přesto jsem viděla, jeho smutnou vrásčitou tvář, zalitou slzami.
V ruce svíral kytici bílých jiřin a hleděl zamyšleně před sebe.
Seděla jsem daleko od něj, abych slyšela jeho tiché slzy padat do květin.
Cítila jsem se jako on.
Snad oplakával hrob své dcery, či koho.
Cítila jsem tu jeho bolest a přemýšlela
o ptáčcích, kteří leží v mezích mrtví,
o tom, kam plují mraky na nebi
a jestli doma svítí slunce jako tady.
O mamince, která se na mě těší
a o všech kteří mě kdy měli rádi.
Přemýšlela jsem zas a znova, jak zdá se to neskutečně dávno, co žila jsem každým dnem bezstarostných radostí.
Jak je to dlouho, co jsem se naposled z radosti zasmála. A kolik nedělních odpolední uběhlo od doby, kdy jsem to byla ještě Já.
Ten stařík vedle mi to všechno tak moc připomíná.
ChytráŽena.cz