Kolik řečí umíš

„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Slova klasika jsou všeobecně známá a krásná, ale co dělat, když nemáte na jazyky prostě buňky? A když si k tomu přičtete fakt, že jste chodili do školy v době, kdy se vyučovala pouze ruština… Co si budeme povídat. Na některých školách se hned po revoluci vyučovaly cizí jazyky, ale mnohé z nich vyučovali učitelé rychle přeškolení z ruštiny nebo jiného předmětu a byli tak říkajíc krok před Vámi. Pak se Vám také stane, že se sice jazyk ve škole tak nějak aspoň trochu naučíte, ale během let, kdy jej nepoužíváte, téměř vše zapomenete.

To vše dohromady je zrovna případ mého manžela. Sametová revoluce jej zastihla uprostřed studia na střední škole, takže od třetího ročníku vyměnili ruštinu za němčinu. Za dva roky postřehl nějaké základy, které pak velmi rychle zapomněl. K jazykům žádný vřelý vztah nemá, proto nikdy neměl ani snahu se je znovu učit. Také proto, že několik let pracuje ve směnném provozu, a to se do kurzu chodit moc nedá, když každý druhý týden na výuku nedojdete.  

Já jsem měla ale štěstí. Nastoupila jsem na střední školu právě na podzim 1989. K ruštině, kterou jsem se učila na základní škole, jsem přidala angličtinu. A časem jsem chodila také do nepovinné němčiny. Na rozdíl od manžela mám k jazykům takový krásný vřelý vztah. Jejich učení je mým koníčkem. Nemám na jazyky extra buňky, že bych uměla perfektně. Ani mi to do hlavy neleze samo. Ale tak nějak se pořád snažím opakovat a něco nového naučit. Píšu si anglicky a německy s kamarádkami z různých zemí, chodím do kurzů angličtiny a němčiny. A tak manžel vždy říká, že cestovat musíme vždy spolu, protože na mě spoléhá.

V roce 1998 jsme spolu jeli na zájezd do Anglie. Jeli jsme s cestovní kanceláří na poznávací zájezd do Londýna. V té době se muselo v Anglii projít pasovou kontrolou. Pan průvodce nás ubezpečoval, že se nemáme čeho bát, že nám bouchnou razítko do pasu a pustí nás dál, že se nebudou na nic vyptávat. Už si nepamatuji přesný počet těch pracovníků, ale myslím si, že tak 5 nebo 6 těch stanovišť tam bylo. U všech to šlo přesně tak, jak průvodce řekl. Bouchli razítko a poslali Vás dál. Jen u jednoho seděla taková mohutná dáma, která měla potřebu konverzovat. Určitě je Vám jasné, že zrovna k ní se dostal manžel. Když jsem viděla, jak bledne, šla jsem za ním. Paní, která mě propouštěla dál, za mnou volala, že už můžu jít. Já jí jen odpověděla, že musím manželovi pomoct. Přísná úřednice se vyptávala, za jakým účelem do Anglie jede, na kolik dnů… Vysvětlila jsem jí, že jsme zájezd, pak teprve konečně orazítkovala manželův pas a pustila ho dál. Do dneška na to vzpomíná a cítí se ukřivděně.

Manžel, ač jazyky nepolíbený, je ale magnetem pro turisty. Nevím, proč si vyberou vždycky jeho, ale už se mu to stalo několikrát. Když jsme byli v Liberci, čekal na mě venku před infocentrem a oslovil ho turista s mapkou v ruce anglicky a chtěl poradit. Jen jsem s dětmi vyšla ven, už na mě hulákal, kde jsem, že potřeboval pomoc.

Podobná situace se opakovala ve Znojmě. Tam ho také oslovili cizinci a on by jim rád pomohl, ale nerozuměl jim. Ani v Praze jej to neminulo. Po Karlově mostě chodí stovky lidí, ale zahraniční turisté  si vybrali zrovna mého manžela a chtěli po něm, aby je vyfotil. Naštěstí fotit lze i bez cizojazyčného vysvětlení, tak to zvládl k radosti obou turistů. Kdykoli jedeme někam, kde se to hemží cizinci, nehne se ode mě ani na krok.

Nejraději manžel komunikuje s Poláky. Zatímco já jsem z nich vždycky vedle a mluvím s nimi raději anglicky, on jim rozumí a je schopen i odpovědět. Pomohla mu praxe ve skladu, kdy musel polštinu používat. Nikdy se ji vlastně neučil, ale vždycky se nějak dorozumí. A já se přiznám, že jsem asi líná. Spoléhám na to, že když jedeme kousek za hranice, polští obchodníci s námi jsou schopni mluvit česky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10