Před několika lety jsem pracovala na šachtě. Ano, já, žena, a pracovala jsem tam. Bylo to místo napůl kancelářské, ale pracovala jsem i fyzicky. Přesto mě má práce velmi těšila. Setkala jsem se tam v rámci práce jak s milými, tak s protivnými a zlými lidmi. To už tak bývá v zaměstnání.

Po čase ale šachtu zavřeli. S odchodem ze zaměstnání mi nastal poměrně závažný problém. Nemohla jsem si jako samoživitelka, které zemřel manžel a má studujícího syna, dovolit sedět doma se založenýma rukama. A kde bych pak brala roky do důchodu, do jehož odchodu nám potřebná léta nenápadně, ale stále zvyšují? Vyzkoušela jsem úřednickou práci, kdy jsem pouze zastupovala dlouhodobou nemocenskou. Nebylo zde ale stálé místo, a tak jsem po necelém roce v zaměstnání skončila. Nesla jsem to těžce, protože práce mě velice bavila a i kolektiv zaměstnanců mě přijal. Co se ale dalo dělat? Prakticky okamžitě jsem přijala práci u soukromnice. Byla to práce s klienty, navíc blízko mého bydliště. Dohoda zněla jasně, pracovní poměr jsem nastupovala s tím, že budu pracovat jeden týden od pondělí do soboty a další od pondělí do pátku. Na tom jsem trvala, protože jsem chtěla mít jeden víkend celý volný a druhý alespoň z poloviny pro svého přítele. Pracovní náplň byla totiž v nepřetržitém provozu.

„To nevadí, já a má dcera vykryjeme neděle a případné soboty,“ dušovala se usměvavá soukromnice. Věděla, že i námi domluvená pracovní doba překračuje dobu stanovenou zákoníkem práce. Já ale byla spokojená. Práce mě bavila, klienti mě měli rádi a do zaměstnání jsem to měla deset minut pohodlné pěší chůze. I můj přítel byl spokojen. O víkendech jsme se vídali dál.

Problém nastal s první výplatou. Tu jsem totiž nemohla ze soukromnice vydolovat. Měla jsem odpracovaný celý druhý měsíc, když mi soukromnice konečně zaslala slíbenou výplatu za první měsíc. Ihned mi ale začala psát směny celodenní včetně pracovních směn v sobotu i v neděli.

„Měly jsme přece dohodu?,“ obrátila jsem se na soukromnici. Ta argumentovala pokaždé jinak. Jednou jí prý nepasují směny (bodejť by pasovaly, měla jsem mnohem více odpracovaných hodin týdně, než bych měla mít), podruhé jí onemocněla dcera nebo se jí naskytly jiné problémy. Byla jsem najednou v zaměstnání téměř nepřetržitě. To se samozřejmě nelíbilo mému příteli. Druhou výplatu jsem od soukromnice nikdy neviděla. To jsem už měla odpracovaný i třetí měsíc. Končila zkušební doba, a tak jsem sdělila soukromnici, že v zaměstnání nehodlám více pokračovat. Ani mě nepřemlouvala. Věděla, že neplatí a platit nechce a nebude. Ano, už jsem měla echo i od jiných bývalých zaměstnanců této soukromnice – podvodnice, kteří na výplatu marně čekají. A tak jsem odešla. Na kontě jsem měla za tři měsíce jednu jedinou měsíční výplatu.

„Pojď k nám,“ řekl jednoho dne přítel. Přítel ale pracuje dál od mého bydliště. Dojíždění delší než hodinu dvěma spoji s přestupem se mi nelíbilo. On bydlí takřka u firmy, ale já bych dojížděla a vstávala příliš brzy. Nakonec jsem ale na nabídku kývla a nastoupila s tím, že občas přespím u přítele.

Nastoupila jsem na neatraktivní místo, dojížděla jsem, vstávala ještě za tmy a pracovala jsem téměř rok ve špatném pracovním kolektivu. Pozice, která byla k mání, byla pozicí, z které přede mnou uteklo již deset zaměstnanců, všichni do roka a nebyla výjimkou paní, která odešla po pár dnech. I já po několika měsících mohla konstatovat, že tam nezůstanu. Práce mě nebavila, nijak extrémně mi nešla, pracovní kolektiv byl katastrofální už i proto, že můj přítel právě zde nebyl oblíbený a spaní u přítele také ztroskotalo. Vymlouval se, že při brzkém vstávání ho ruším.

„Můžeš přespat třeba o víkendu,“ nabízel. To mi bylo ale k ničemu, když jsem pracovala od pondělí do pátku. A tak jsem chodila do práce s bolestí žaludku a pomlouvačných bab jsem si nevšímala, abych měla klid, a s přítelem jsme se začali hádat.

„Tobě se nic nelíbí,“ argumentoval. Sám měl pohodovou práci na jiném úseku.

„Jak, nelíbí? Na šachtě se mi líbilo, ale zavřeli mi ji. A u soukromnice, která neplatí a právě ty jsi mi vyčítal, že dělám i o víkendu a nemám na tebe čas, jsem zůstat nemohla!“

Byla jsem zoufalá. Pracovní smlouva se pomalu blížila do finiše. A tak jsem zašla za vedoucím s tím, že na této pozici nezůstanu.

„Měla bych ale zájem pracovat jinde,“ osmělila jsem se nakonec, abych vyslovila své přání. Na dojíždění jsem si pomalu zvykla a firma docela dobře platila a má budoucnost. Vedoucí mě odkázal na vedení firmy a náborové oddělení. Zde jsem následně své přání opakovala s tím, že jsem sdělila, jakou práci jsem vykonávala na šachtě. Přikývli, ale netvářili se, že je to nějak víc zajímá. A tak jsem dále pracovala v neoblíbené dílně a čekala na zázrak. S přítelem jsme se po častých neshodách rozešli. Překvapivě po našem rozchodu se ke mně spolupracovnice začaly chovat jinak. On jim totiž víc než já vadil můj přítel.

„Konečně jsi ho odkopla,“ reagovaly na fakt rozchodu, když se o něm dozvěděly.

V dílně se mi najednou pracovalo lépe, vzhledem k charakteru práce jsem ale přesto byla rozhodnuta skončit. A konec se neodvratitelně blížil. Už mi zbýval jen měsíc a půl do konce pracovní smlouvy, když se mi náhle ozvalo náborové oddělení. Uvolnila se jim totiž pozice, světe, div se, stejná jako jsem vykonávala na šachtě. Ano, i zde byla naprosto stejná práce oživená o další činnosti. Nebyla bych to ale já, kdyby to nemělo háček. Pozice byla volná jen za dlouhodobou nemocenskou, ta ještě navíc trvala už půl roku.

„Takže je to jen do konce vaší pracovní smlouvy, nic se nemění,“ bylo mi řečeno.

Přesto jsem práci přijala. Byla jsem převedena na pozici a s ní mi nastal pravidelný pracovní kolotoč. Pracovala jsem i o víkendech, přecházela z ranních směn na noční a z těch jsem šla rovnou na odpolední, což při mém dojíždění znamenalo pracovat jeden den v týdnu vlastně celodenně. Kdyby nedošlo k rozchodu s mým bývalým přítelem, jistě bych tyto dny vykryla krátkým přespáním u něho, protože bydlel takřka u firmy. Takto jsem jednou jela domů, po hodině se otočila a jela z noční rovnou na odpolední. Pak mi ale nabídla kamarádka, která nepracuje a bydlí ve městě, kde firma sídlí, že mohu najít útočiště u ní doma. Toho jsem využila a byla jsem ráda, že se tak alespoň jednou v týdnu na malý okamžik vidím s kamarádkou, kterou jsem už dlouho neviděla.

Práce mě těšila. Přestala jsem do ní chodit s bolestí žaludku a začala se na každou směnu těšit. Pracovní kolektiv byl výborný. Můj bývalý přítel si jistě myslel, že jsem v původním zaměstnání skončila a vůbec netušil, že vlastně dál pracuji ve firmě, a tak mě neotravoval a já měla klid.

Po pár dnech jsem spatřila mezi cestujícími v autobuse známou tvář. Tomáš pracoval na stejné šachtě, jako kdysi já. A protože nám šachtu zavřeli, i on si hledal nové místo a skončil ve firmě. Navíc je ze stejného města. A tak jsem měla na cestu do práce i z práce každodenní doprovod a vůbec mě neotravovaly přestupy a střídání směn. Naopak, v cestování jsem začala spatřovat i své výhody. Povídali jsme si s Tomášem a cesta nám příjemně ubíhala. Byla jsem šťastná, pracovně i soukromně. Jediné, co mě trápilo, byla rychle se zkracující doba do konce mé pracovní smlouvy. A vůbec nikdo nechtěl otěhotnět, odejít do důchodu nebo jinak firmu a pracovní pozici opustit. Při průměrném věku zaměstnanců 50 +/- se s ničím podobným nedalo ani počítat. Chtěla jsem ale zůstat.

Do konce mé pracovní smlouvy zbývaly už jen dny. Věci z pracovní skříňky jsem měla pomalu sbalené. Bylo mi smutno, úzko a cítila jsme se podvedená. Práce mě těšila a byla jsem v ní dobrá. Pak se ale stal ten zázrak. Jak jinak nazvat fakt, že u jednoho ze zaměstnanců byla naměřena přítomnost alkoholu a jiných omamných látek? Ještě nějakou dobu trvaly následné testy. Zaměstnanec byl nakonec propuštěn a já nastoupila na jeho pracovní místo. Smlouva mi byla prodloužena na další tři roky. Do práce jezdím ráda, těším se na svého spolucestujícího Tomáše. Apropos, pokud jde o Tomáše… ten je o pět let mladší, než já. Už na šachtě byl ve vztahu s naší kolegyní. Myslela jsem si, že jsou spolu stále. S koncem šachty jim ale skončil i jejich vztah. A tak jsme oba singl.

Minule jsme si zašli do kina. Máme stejný pracovní kolotoč, a tak spolu můžeme být ve dnech volna a nemusíme hledat skulinku, kdy bychom měli oba čas. No, a rozumíme si.

Tak jsem možná získala nejen novou práci. To ale nechám osudu…