Kompost – zahradníkovo zlato

Podobně jako slovo komponovat vznikl i výraz kompost z latinského componere , což znamená skládat. Kompost je tak vlastně skladba, kompozice, a orchestrem, který ji hraje, jsou myriády mikroskopických i makroskopických rostlin a živočichů.  

Výsledkem je pak úžasná harmonická hmota, humus (slovo úzce příbuzné s latinským humanus, tj. lidský), který dává vzejít nové úrodě, a bývá proto označován za zlato zahrady.

Co se v kompostu děje?

Aby však vznikl skutečně úrodný humus, a nikoli nevábná hromada zapáchající a zahnívající nebo plesnivé hmoty, je třeba o kompost náležitě pečovat a splnit určité podmínky – jinak zmiňovaní hudebníci nic kloudného nezahrají. Než se ale na tyto podmínky podíváme, věnujme na okamžik pozornost tomu, co se v kompostu vlastně děje.

Do kompostu dáváme většinou především rostlinné zbytky ze zahrady, odpad z kuchyně a případně i hnůj domácího zvířectva. Vesměs se jedná o odumírající organický odpad, který rychle podléhá zkáze. Tato zkáza ovšem znamená, že organickou hmotu začnou rozkládat nesmírná množství mikroorganismů, zejména houby, aktinomycety, bakterie a kvasinky, v drcení a rozmělňování některých hrubších částí jim pomáhají třeba stínky nebo roztoči. Když odkryjeme horní, sušší vrstvu kompostu, obvykle se to tu stínkami a jinými živočichy jen hemží. Na vyvezeném hnoji zase můžeme po několika dnech pozorovat plodnice hub hnojníků, což neznamená nic jiného, než že celý substrát je prorostlý myceliem této houby.

Kdyby ovšem pokračoval jen rozklad, zbyla by nakonec z kompostu jen hromádka neživých minerálů. Vlastní tajemství kompostu spočívá právě v onom „componere“, ve skladbě, neboť souběžně s rozkladem probíhá také syntéza a vznikají úplně nové komplexní, organominerální sloučeniny. A to je přesně to, co zahradník potřebuje. Tedy co potřebují rostliny.

Pomáhají nám žížaly

Než se ale dostaneme k vlastní činnosti zahradníka, nesmíme zapomenout na žížalu hnojní! Ta se ve velkém množství objevuje v určitém stádiu vývoje kompostu, polyká rozkládající se materiál a mikroorganismy v jejím střevě ho obdivuhodně přetvářejí na neobyčejně úrodné žížalí výměšky. Pokud vytvoříme vhodné podmínky, ani nemusíme do kompostu vysazovat kalifornské či jiné žížaly, ty naše se tam objeví samy od sebe.

A tím se dostáváme k tomu, jaké podmínky jsou ty „vhodné“. Především je to správný poměr živlů vzduchu a vody: kompost by neměl přeschnout, ani se přemáčet, aby nedošlo k jeho zakonzervování. Když je suchý, objevují se navíc často plísně, které produkují antibiotika a ničí tím mikroorganismy důležité pro správnou přeměnu. V mokrém kompostu zase probíhají anaerobní, hnilobné procesy, hmota získává modrošedou barvu a nevznikne žádné kvalitní hnojivo.

A jak dosáhneme toho, aby kompost byl tak akorát vlhký? V sušších podmínkách ho můžeme občas pokropit, nejlépe vždy před přidáním nové vrstvy, aby pod ní nezůstal suchý materiál. K takovému pokropení může posloužit dešťová voda, anebo také zákvas z plevele, drůbežího či holubího trusu apod. V humidnějších podmínkách můžeme kompost zakrýt třeba starým kobercem, po kterém srážková voda stéká mimo hromadu. Přesto se nevyhneme tomu, že kompost časem takzvaně sedá, vzduch z hromady uniká, a vytváří se anaerobní jádro. Proto hromadu alespoň jednou překopeme nebo přeházíme, abychom ji opět provzdušnili, promíchali tak materiál a dali nový podnět pochodům přeměny.

Kompost je nutné alespoň jednou překopat

Náležité míchání materiálu je ovšem důležité již od samého začátku: některý materiál je spíše mokrý a má tendenci k zahnívání (čerstvá tráva, kuchyňské zbytky), jiný zase suchý a strukturní (sláma, suchá tráva, piliny, drcené větvičky). Správný poměr obou druhů je předpokladem dobré přeměny v kompostu. Dospodu přitom při zakládání hromady dáme něco suššího, strukturního, například slámu, která bude nasávat přílišnou vlhkost. Poté už přidáváme, co zrovna máme, nikdy by však vrstva jednoho materiálu neměla být příliš silná. Trocha starého kompostu nebo hlíny působí jako očkovací látka a startér, který napomůže dobrému rozjezdu mikrobiálních procesů; stejný účinek má i zálivka zmiňovanými zákvasy. Hlíny však nepřidáváme příliš mnoho, jinak dosáhneme spíše opaku, tedy konzervace.

A co do kompostu patří nebo nepatří? Můžeme do něj dát téměř všechen organický odpad, v některých případech je však lepší nejprve ho rozdrtit, aby se nerozkládal příliš dlouho – například větvičky, skořápky, pecky, kosti nebo košťály. Také půdní a kořenové baly z květináčů nejprve rozdrobíme a rozmělníme. Slupky z banánů se rozkládají velmi snadno, slupky z citrusů obtížněji, ale ani ty by pro kompost neměly být problémem. Popelu přidáváme jen omezené množství (poprašek nebo tenká vrstvička), a to jen ze dřeva. Popel z uhlí do kompostu nepatří. Vápno můžeme přidat například tehdy, když kompostujeme spadaná jablka, ovšem raději jen ve formě mletého vápence, nikdy jako pálené vápno.

Do kompostu také nedáváme sáčky z vysavače (kvůli obsahu těžkých kovů), rostliny spálené herbicidy (hubí i bakterie) nebo čerstvé větvičky jehličnatých stromů (pryskyřice konzervuje). Ořechové listí obsahuje hodně tříslovin, které také brzdí rozklad, a proto ho raději necháme tlít na zvláštní hromadě a do kompostu ho přidáváme jen opatrně.

Z praktického hlediska se mi nejlépe osvědčilo takové uspořádání, kdy se vedle sebe umístí tři jednoduché dřevěné boxy: do prvního se dává čerstvý materiál, který se po naplnění přehází do druhého a nakonec ke konečnému dozrání do třetího. Výsledkem je po jedné až dvou sezónách vynikající, plně přeměněný kompost, kterým můžeme vždy na podzim a jaře lehce pohodit všechny záhony.

Kompost je kompozice, organismy jsou hudebníky a zahradník jako onen humanus je tak trochu komponistou i dirigentem – přeji vám nádherný koncertní zážitek!