Komu ještě dlužím vzpomínku?

Mohl bych si „odškrtnout“ při procházení svého - jak opět pravil klasik - brožovaného životopisu - pasáže - já a divadlo, případně já a domácí zvířectvo, kde zbývá jen jedna kapitola - moji poslední psí souputníci... Co bych ale opominout nechtěl a neměl, jsou mí přátelé z různých období, dosti - zaplaťpánbů - dlouhého putování, ve kterém jsem stihl kus předválečné republiky, celý protektorát a rozmanitě se vyvíjející léta republiky poválečné.

Byl jsem  jednak pasivním objektem, někdy i ne vždy správně jednajícím subjektem dění, svědkem nepochopitelného, pro mne je to třeba rozpad společného státu, nebo změny ideálu o svobodě k hamounství, kšeftaření atd., atd. Mám kliku, že na mnohé se mohu, nemaje politických či jinak mocenských ambicí, dívat s nadhledem, byť ne lhostejně.            K přátelům se vrátím později.

Dnes bych chtěl vzpomenout těch, kdo tak či onak vytvářeli - nebo se o to aspoň pokoušeli - mou, vznešeně možno říci - osobnost. Máte pravdu, uhádly(i)  jste. Jde o učitele, vychovatele, profesory, na které má každý či každá z Vás své takové nebo onaké vzpomínky... Pamatujeme si buď ty nejlepší, nebo naopak ty, na které bychom rádi zapomněli, ono to ale nějak nejde, viďte. Blaze těm, kdož si pamatují všechny, kteří prošli jejich životem, může to být krátkým časovým odstupem, spoustou fotografií ze školních let, případně velmi dobou pamětí. Postrádám všechny tři z uvedených možností, takže mé vzpomínání bude poněkud neúplné.  

Přesto ale nemohu nevzpomenout svou první učitelku - malou, drobnou a kulaťoučkou, kolébající se při chůzi, námi proto zvanou „Kačenka“, paní učitelku Justovou. Námi prvňáčky milovaná, učila nás psát, ještě písátkem na tabulky (jsou tu ještě pamětníci?) a na linkovanou tabuli křídou první písmenka. Podle Poupat jsme se učili, že máma má mísu, případně my máme maso - i když v prvních letech protektorátu to bylo dosti iluzorní. Vděčím jí za první 1+1=, stejně jako za pohádky. Byl jsem rád, že jsem mohl využít již někdy zmíněné své znalosti čtení ve věku předškolním a hrdě jsem méně zdatným spolužákům předčítal - no, byl jsem šprt... Kupodivu, z obecné školy to byla jediná učitelka, na kterou jsem vzpomenul. Na občasných - co rok, dva - schůzkách spolužáků, teď tak 6-7 děvčat-babek a 5 kluků-dědků zjišťuji, že tito pamatuji víc. Abych nelhal, díky jediné fotografii, uchované z oněch let (asi 1943) si pamatuji  ještě katechetu, pátera Střelce, jemuž jsme říkali „kovboj“. Lákal mne na ministrantskou dráhu, dokonce jsem zvládl latinské průpovídky tomu určené, ale jako mnohé další v životě, jsem se v poslední chvíli ministrování vzdal.   
  
Početnější seznam mi nabízí vzpomínání na učitele školy střední, krasenské měšťanky. Zajímavá byla už tím, že do druhého ročníku přišli, v rámci jedné z prvních školských reforem (co jich ale ještě bude), primáni z mezříčského gymnázia, čímž sice stoupla intelektuální úroveň, ale prohloubily se „třídní“ rozpory - berte to společensky nebo místně, jak je libo.      
Pro dnešek vzpomenu jen jednoho z pánů kantorů - o dalších snad někdy příště - bude-li zájem. Pan učitel Janda - černý klotový plášť, málo vlasů, proto snad obliba krákání nepozorů za krátké vlasy před uchem - zkuste, jak to bolí a zaručeně se proberete z klímání... Čeština a dějepis, jak ten dovedl vyprávět, pane jo. Literatura, co jsem se dozvěděl v jeho hodinách, z toho jsem snad živ ještě dnes. Byl asi, z pohledu tehdejšího poúnorového, trochu reakcionář.
Představte si, že pochyboval i o oprávněnosti zavedeného pozdravu „Čest práci!“ Tvrdil, že bolševici by se taky nezdravili pozdravem „Pačot trudu“ a že „Dobrý den“ není nic proti ničemu. A konečně, to jsem si uvědomil až po letech, že vykradený básník Svatopluk Čech, přiznává čest práci každé - ať máváš kladivem, vedeš pluh, či perem vzletným, ať ji koná duch, takže je mi i dnes nepochopitelné, když někdo posílá  pracovníky perem vládnoucí třeba do dolů. Vím, co píši, v roce 1970 se blízko mne převlékali na šichtu plukovník letectva, středoškolský profesor přírodopisu (chodil do kostela), předák - bývalý student filosofické fakulty v Bratislavě a stranický tajemník Láďa S., který jaksi nepřivítal internacionální pomoc... No, tehdy bych to ještě chápal, říkalo se tomu totalita, jenže přečtete-li si některé komentáře dnes?     
Leč zpět k panu učiteli Jandovi, mimo jiné nás učil i stručnému vyjadřování. Uložil za domácí úkol nakreslit tabulku, která by zamezila šlapání po trávníku v místním žerotínském parku. Ani jeden z nás, bývalé gymnazisty nevyjímaje, nevyhověl. Takové to - Děkujeme Vám, že ... atp. neobstálo. Tabulka měla vypadat takto: NEŠLAPEJTE PO TRÁVNÍKU!  Žádné podbízení, žádná hrozba pod pokutou, jednoznačný příkaz.      

Provinil jsem se, pane učiteli, značnou nestručností, promiňte. Promiňte i Vy, čtenářky a čtenáři. Přesto ale budu rád, přivede-li Vás mé povídání ke vzpomínce na Vaše učitele, kterým, jak věřím, také za mnoho vděčíte.

Přeji hezký den a zas někdy na přečtenou!