Když jsem
poznala svého muže, tehdy jsme ještě manželé nebyli, pracovali jsme ve stejném
podniku. Ani jeden z nás nežil ve městě, kde jsme pracovali. Bydleli jsme
na svobodárně, která patřila k továrně, kde jsme pracovali. Do práce jsme
to sice měli kousek, nemohli jsme ale žít společně. A to ani za předpokladu, že
bychom se vzali.
Svobodárny měly dvě křídla, jedno bylo pro ženy a druhé pro muže, a výjimky se nepřipouštěly. Znali jsme se už víc než dva roky, a stále jsme se nemohli setkat v soukromí. Ke schůzkám jsme využívali parky, okrajové části města a další lidmi opuštěná místa. Návštěvy na svobodárně nebyly dovoleny a všechna okna byla opatřena mříží. Někdy jsme si připadali jako ve vězení. Oba jsme proto šetřili na své první společné bydlení. Odpouštěli jsme si kina, divadla, tancovačky a další zábavy, za které bychom platili.
Konečně jsme měli něco našetřeno a začali jsme hledat podnájem, nebo levný byt. Tehdy nám jeden muž nabídl ke koupi malou garsonku. „Stěhuji se a potřebuji ji prodat,“ tvrdil.
Neměli jsme při sobě celou částku, kterou žádal. To mu ale nevadilo. Souhlasil s tím, že mu polovinu dáme hned, nastěhujeme se, a zbytek mu můžeme splácet.
Byteček to byl krásný, útulný, a rozhodně lepší, než pokoj na svobodárně, kde se nesmíme navštívit. Složili jsme proto muži polovinu ceny a on nám předal klíče od bytu. K přepisu bytu mělo dojít v pondělí. Byl pátek, my měli po práci a začali jsme se stěhovat. Za víkend jsme byli zabydleni. Moc věcí jsme tehdy neměli. Konečně jsme se mohli obejmout bez obecenstva! Víkend byl pohádkový.
V pondělí jsme šli na úřad. Dokonce jsme si kvůli tomu vzali volno v zaměstnání. Jenže muž tam nepřišel. Počáteční pohádka nabrala smutný konec. Jak nám později řekli na policii, muž utekl za hranice a jeho majetek, včetně bytu propadl státu.
„Ale my jsme za byt už zaplatili,“ vysvětlovali jsme. Nebylo nám to nic platné. Pro získání bytu jsme si museli podat žádost, ne však dřív, než když budeme sezdáni.
„Vezmu si tě,“ řekl tehdy můj současný muž.
Vzít jsme se stejně chtěli. Měli jsme se rádi, rozuměli jsme si a plány do budoucna jsme měli prakticky shodné.
Peníze, které jsme ale dali muži, nám chyběly. Nikdo nám je nevrátil. Museli jsme se vrátit zpět na svobodárnu. A spořit od začátku? Muž se nakonec rozhodl, že věc trošku uspíší. Nechal se najmout do dolu. Musel se tehdy upsat na několik let, abychom dostali i šachetní byt. Tehdy jsme si mohli dokonce vybrat, jak velký byt a v jakém patře chceme. Šachty v té době slušně vydělávaly a platilo ono: Jsem horník, a kdo je víc? Brzy jsme si mohli dovolit i vlastní automobil.
Díky těžké dřině na šachtě si naše rodina dobře žila. Jezdili jsme na dovolené, nakupovali v Tuzexu a byli jsme hogo fogo rodina. Jako první jsme v domě měli barevnou televizi. Tehdy se sousedé chodili k nám dívat, nosili si vlastní židličky. Je pravda, že manžel za vše platil vysokou daň. Obětoval šachtě vlastní zdraví. Nebýt toho, možná bychom dodnes bydleli na svobodárně.
Je mi smutno
v současné době, kdy šachty u nás končí. Od uhlí se upouští. Na Ostravsku
a Karvinsku lidé ve velkém přicházejí o práci. Z kdysi slavného
průmyslového kraje je dnes smutné místo. Máme nejvyšší nezaměstnanost a nežije
se tu tak radostně jako kdysi.
Už dávno neplatí – jsem havíř, a kdo je víc?
ChytráŽena.cz