Dlouhou dobu jsem se marně snažila doma prosadit, že si pořídíme kočku. Letos v létě se mi to konečně podařilo a plná radosti jsem si přinesla dvouměsíční koťátko - kocourka. Dostal jméno Šmudla a fakt jsem z něj měla obrovskou radost. I manžel si kotě oblíbil. Pokud jsme šli ven na zahradu, Šmudla se motal stále kolem nás.

Moje radost bohužel netrvala dlouho. Po čtrnácti dnech, těsně před koncem prázdnin se Šmudla ztratil a již se nenašel. Bylo mi to hodně líto, ale nějak jsem se  s tím srovnala a smířila jsem se i se skutečností, že další kotě prostě nebude.

No, minulou sobotu večer jsme šli na procházku a při návratu domů se k nám najednou přidalo mourovaté kotě, nechalo se hladit a šlo stále za námi. A tak nám zase přibyl člen domácnosti. Kotě bylo dost vyhladovělé, naštěstí doma ještě byly granule a 1 kapsička po prvním kotěti a tak nebyl problém ho hned nakrmit. V neděli jsme jeli nakoupit další zásoby a já měla zase živého přítulného tvorečka.

Šmudla číslo dvě byla sice kočička a ne kocourek, ale mně to nevadilo.  Byla hodně mazlivá a radostně nás vítala při příchodu z práce. Zcela evidentně musela mít předtím, než jsme ji našli hodně hlad, protože  jen zaslechla, že otvírám šuple v lince, okamžitě přešlapovala u misky a musím říci, že futrovat se dokázala hodně. Jenže člověk se nemá radovat předčasně. 

Včera byl manžel na sedánku v místní hospůdce, mimo jiné kamarádům vyprávěl, jak si nás adoptovalo kotě a od sousedního stolu k němu přišla nějaká paní, ptala se, jak kotě vypadá, protože jim se před 14 dny kotě ztratilo. Samozřejmě, že kočička byla její a tak mám zase smůlu. Paní měla velkou radost, že se kotě našlo a že u nás mu bylo dobře, já jsem to následně obrečela, ale nevzdávám to. Na jaře si pořídíme další kotě a to už mi snad konečně zůstane.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10