Kouzelný nálezce

Když jsem přišla o svůj první zub, zadní stoličku, úplně jsem si zvykla a zub mi přestal chybět. Vidět to nebylo a ani na přijímání potravy to nemělo vliv. A tak, když mi paní zubařka sdělila, že mi stolička naproti chybějícímu zubu pomalu vylézá z dásně, nebyla jsem ráda. Bylo nutné toto vyřešit. Ale můstek v mém věku a při dobré kvalitě zubů? To nebyla správná cesta. Jediným řešením, které nenaruší chrup a naopak problém trvale vyřeší, byl implantát. Vybrala jsem si dle pověsti i doporučení implantologa v nedalekém městě. Ten mě seznámil s návrhem řešení a také nemalou cenou zákroku.

„To je hodně, dvacet tisíc,“ zmohla jsem se na smutnou poznámku.

„Ano, je. Ale váš chrup si to zaslouží,“ odpověděl.

Byla jsem zvyklá na kladné hodnocení mých rovných bílých zubů. Ostatně, nikdy jsem nekouřila a i kávu jsem začala pít až několik let po svých dvacetinách.  Návštěvy zubaře pro mě nebyly nikdy stresující, protože netrpím na zubní kámen a vyhýbají se mi také zubní kazy. Až na ten jeden chybějící zub, který mi již na střední škole neprofesionálně ošetřila zubní lékařka malinko posilněná alkoholem. Lékařku sice tehdy krátce po zákroku vyhodili, měla za sebou více podobných hříšků, mně ale mrtvý zub zůstal a nyní jsem se proto potýkala s dírkou mezi zuby.

Po dlouhém váhání jsem se pro implantát rozhodla. Je to řešení na celý život a i já si přece můžu dovolit investovat do svého chrupu? A právě já, která se o chrup náležitě starám, si to zasloužím!

Jenže termín se posouval a měnil. Vždy jsem totiž v období plánovaného zákroku onemocněla a termín se posunul. Už jsem pomalu na implantát rezignovala. Celý rok jsem měla plány, odkládala jsem si peníze a stále jen čekala. V následujícím termínu jsem ale ani neonemocněla, a ani jsem neměla rýmu nebo kašel, které by zákrok zhatily.

Ten den jsem se měla dostavit k lékaři s polovinou částky, tj. 10 000 Kč. Ještě jednou jsem pohlédla na hromádku bankovek. Uvědomila jsem si, jak krásná dovolená by za ně byla. A těch výletů! Ale už jsem se rozhodla. Do kabelky jsem ale peníze nechtěla dát. Znáte to. Někdo přiběhne, vytrhne mi kabelku a já se mohu rozloučit jak s kabelkou, tak s penězi. Pro úkryt peněz jsem zvolila vnitřní kapsičku své bundy. Uložila jsem pečlivě peníze i s navštívenkou lékaře do ní.

Přijela jsem do města, vystoupila z autobusu a došla do čekárny lékaře.

Po krátkém čekání jsem na vyzvání vstoupila do ordinace.

„Tak dáme se do toho?“ usmál se pan doktor, a já váhavě přikývla.

„Těch peněz mi je ale líto,“ řekla jsem ještě.

A tak si sestřička zálohu vyžádala. Ale ve vnitřní kapsičce své bundy jsem nenašla ani peníze, ani navštívenku pana doktora. Oblilo mě teplo. „Já je ztratila!“ vyděsila jsem se.

„To snad ne?“ řekla sestřička účastně.

Ano, bylo to tak. Kapsička byla sice na druk, ten se ale odepl a obsah kapsičky skončil nejspíš na zemi.

„Třeba peníze někdo najde a vrátí,“ řekl pan doktor. Jeho slova mi připomínala nějakou známou pohádku o kouzelných babičkách a dědečcích, kteří nám splní každé přání. „Měla jste tam i svou adresu?“

„Ne, měla jsem tam jen peníze a vaši navštívenku, pane doktore.“ Hlas se mi třásl, když jsem si uvědomila děsivou skutečnost.

„Kdyby se někdo ozval, jistě vám dám vědět. Ale zajímá mě, zda můžeme implantát vložit?“ zeptal se lékař.

Ano, to zajímalo i mě. Uvědomila jsem si, že implantát mě tak vyjde ne na 20, ale rovných 30 tisíc korun. To bylo pro mě jako pro samoživitelku hodně. Chvilku jsem zaváhala, ale pak se podívala na můj rentgenový snímek také zdravotní sestřička.

„Ve vašem věku, při tak krásných zoubcích, to by byl hřích si ten implantát i tak nedovolit,“ usmála se, a já se rozhodla zákrok podstoupit.

Když jsem přijela domů a odpočívala po zákroku, měla jsem telefonát. Byl to můj pan zubař.

„Dobrý den. Že nevíte, proč vám volám?“ ptal se.

V první chvíli jsem si myslela, že jsem snad v tom rozčilení zase něco nechala v ordinaci. Když jsem jela k zubaři, pršelo a já měla s sebou deštník. Ale deštník se sušil v chodbě bytu.

„Volal mi pán, který našel vaše peníze!“ překvapil mě zubař.

„Cože, hodný dědeček z pohádky?“ blesklo mi hlavou.

„Snad se nebudete zlobit, když vám řeknu, že jsem mu dal vaše telefonní číslo?“ zeptal se zubař. „Nebudu rušit, určitě vám brzy bude volat. A my se uvidíme za čtrnáct dní na stehy.“ Rozloučili jsme se a já málem štěstím vyskočila. Ale to mi už opět zvonil telefon a na druhém konci byl skutečně nálezce peněz. Nebyl to žádný kouzelný dědeček, ale milý muž středních let. Domluvili jsme se, že mi peníze přinese domů, protože jsem s oteklou tváří nechtěla nikam chodit a muž bydlel také v našem městě.

„Dobrý den, vy jste snad přišel z pohádky,“ přivítala jsem ho mezi dveřmi svého bytu. Zaváhala jsem, zda ho mám pozvat domů. Nezvu si cizí lidi do bytu. Ale toto bylo jiné, ten pán mi přinesl mé peníze, které si mohl klidně nechat. A nebyla to zanedbatelná částka! A tak jsem váhavě muže pozvala dál. Vytušil mou nervozitu a odmítl. Odmítl i tisíc korun, které jsem mu nabídla jako nálezné, protože jsem si někde přečetla, že právě to činí ze zákona   10 % hodnoty z hodnoty nalezeného.

„Ale, nemůžu vás jen tak pustit. To neudělá každý. Jste moc hodný.“

A tak se usmál, zaváhal, a pak řekl: „No tak mě pozvete třeba na pizzu? Co tomu říkáte?“

Souhlasila jsem. Žiji sama, s výjimkou syna, který je na studiích, a mého psa. A už dlouho jsem si nikam nevyšla.

Večer jsem v příjemné pizzerii žužlala jednou stranou chrupu pizzu v přítomnosti „mého kouzelného dědečka“, z kterého se vyklubal můj vrstevník Petr. Stali se z nás přátelé a já mám nejen nový zub za původní cenu, ale i skvělého kamaráda. A taky vím, že kdykoli se mi zachce někam jít, mám se na koho obrátit.

Takže…zázraky občas existují i mimo pohádku!