Kouzlení s vlasy

Vlasy to je téma, o kterém bych mohla dlouze psát a vzpomínat.

Když jsem byla malá, mým dvorním kadeřníkem byl táta. Sice nepoužíval „kastról“, ale jeho vlasové kreace vždycky skočily tímto stylem. Spolužačky měly zapletené copy, culíčky, jen já se krčila někde v koutku a snažila jsem se vyhnout dotazům: Kdopak tě, děvče, asi střííííhal?! Všichni dobře věděli, že můj táta, vesnický policajt, je všeuměl všeho druhu. Šil nám doma oblečení i pyžámka, opravoval hračky, vyráběl jednoduchý nábytek. Stříhal sousedy a opravoval jim domácí spotřebiče. Mnohokrát se mu pak ve vyšetřování různých přečinů krádeží a mordů, hodily i tyto vlohy. Poznal „rukopis“ všech grázlíků v naší vesnici, a tak byla na svou dobu celkem bezpečná.                   

Jediná maminka se otci vzepřela a pravidelně si chodívala dát „beránka“ do místních kadeřnických služeb. Kudrlinky byly „festovní“ a vydržely jí tak půl roku. Maminka byla obdobou paní Růžičkové, podobně, i když krapet méně korpulentní, dobrá a veselá dušička. I ti králíci k obědu bývali u nás velice často. Občas prokládáni divokým zajícem, kterého táta dostal coby naturální „úplatek“ od místních myslivců. Však oni věděli, že táta krom policejního naturelu, má i šikovné ruce a na stříhání a pokec k nám chodívali všichni. Já už tak nadšená nebyla, v kuchyni bylo nakouřeno, na stole láhev rumu a o futra opřená naše vzduchovka. Když byl úkon dokonán, v kuchyni se uklidilo, na dveře od špajzu se dal kousek fošny a připevnil se terč.

A to už přišla na řadu omladina, dorazila i sousedovic děcka a všichni jsme trefovali do terče. Patřila jsem k nejlepším střelcům a to mi zůstalo dodnes. I teď, když je nějaká pouť v okolí, jsem postrachem střelnic a vždy odcházím s náručí plnou kytek a medvídků. Jediné, co mě na těchto stříhacích sedánkách „žralo“, bylo to, že místo peněz dostal táta nebohého ušáka, který pak visel v komoře několik dní, aby se odležel a pak jsme jej měli na oběd na sto různých způsobů. Ještě dnes se mi dělá mdlo, když si vzpomenu na ty hubené zadní nohy, co čouhaly z pekáče. Nesnášela jsem králičí a zaječí meníčko, naštěstí mě maminka nikdy nebila, když jsem z talíře vyjedla jen zelí a knedlík…

S vlasy jsem začala později  kouzlit i já. Bylo mi asi 15 let a jedna ze spolužaček, vědoma si toho, že můj táta umí, chtěla po mně zkrátit ofinu. Sestříhávala jsem ji tak dlouho, až byla těsně u čela a milá Boženka chodila měsíc do školy s čelenkou. Dorůstající štětinky umně ukryla pod pletený pásek. Do půl roku tuto módu přebrala skoro všechna děvčata, i když se nikdy nedozvěděla, proč Boženka čelenku nosí!

Doma jsem po provdání naše malá robátka stříhala sama tzv. ořezávátkem. To byl vždycky v koupelně řev! Ten, který čekal na stříhání, se mi snažil někam ukrýt, ale já jsem jej vždy „vyžďárala“ někde ze skříně nebo z komory a šlo se na věc.

Mladší syn, vida trápení starších sourozenců, říkal, že si čepku z hlavy nesundá. Taky že ne, kraje přichytil kanagonem. Takže šel poprvé k holiči, ale musela jsem si počkat, až měl konec směny a aby ostatní neviděli, jak mu odstříhává z hlavy baret. Od tohoto dne jsem už naše děti nestříhala! Nejsem přece krotitel divé zvěře, ne? I když nejsem příliš v holičských manýrech kovaná, svého muže jsem stříhala 3 desítky let, a jak si pochvaloval!

Malou vnučku Sárinku mám zakázáno stříhat a dcera z koupelny pro jistotu vyhodila všechna tzv. „komunistická ořezávátka“. Takže teď vymýšlím kreativní účesy z delších jemných vlásků, využívám nabídku všech možných koníkovských sponeček, hřebínků i stužek. A pak se role obrátí a to malé něžné stvořeníčko vezme veliký hřeben a dělá kadeřnici své babičce. A když mi přitom jen tak mezi řečí řekne:„ Babí, a kterou tu slovenskou si dáme,“ jsem nejšťastnější babí pod sluncem. Slovenské písničky jí učarovaly a já si při nich vzpomenu na svou čerstvě naondulovanou maminku, která si nás posadila kolem sebe, vzala do ruky „štrikování“- pletení  a my si prozpěvovaly lidovky…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10