Občas se povede povědět, napsat, případně vykonat něco, nad čím později sami sebe, někdy  snad i druhé, pobavíte. Posloužím příkladem: chtěl jsem se - v jednom svém povídání - pochválit slůvkem „archaismus“, tedy skutečností, že ovládám i výrazivo zastaralé - při mé osmdesátce nic divného. Snad šotek, překlep, z toho udělal novotvar „arachaismus“, pro mnohé snad nesmysl, pro mne objev - mohlo by to docela dobře být označení, že se mi úspěšně daří „papouškovat“.

Tedy, opakovat  myšlenky cizí, vyčtené, vyslechnuté, stává se to, mně i Vám, moji milí, moje drahé. Ale také, promiňte starci, opakovat také, sám po sobě, již dříve řečené, dávněji napsané. Ne vždy pak platí, že „opakování je matkou moudrosti“, naopak, může to být projev, nechci říci přímo senility, připusťme laskavě, menší využívání „šedých buněk mozkových“, jak praví fiktivní průvodce životem, pan H.Poirot - je ho v těchto týdnech plno na TV i mezi knihami, které donáším své ženě z knihovny odnaproti. /To mi připomíná - rád bych Vám jednou napsal něco na téma - já a veřejné knihovnictví - pár drobností jsem už někdy zmínil./       

Prokousal jsem se, snad zdárně, úvodem, o příčině tohoto povídání, přicházím „k jádru pudla“ - vidíte, archaismus, jako když vyšije...        

Nazval bych tuto část „uzavíráním kruhu“ přiblížením konce k začátkům. Mám na mysli konce života k dětství - vrstevníci chápou, další k tomu časem dojdou.        

Coby mrně, omezený, nedokonalý pohyb. Dítě z toho vyroste, stařík spíše naopak. Oba objevují  chůzi „s dopomocí“. Někdy stačí opření o zeď, nábytek, v dětství matčina ruka, nyní alespoň elegantní hůl, v horším případě francouzská, někdy i dvě, nejlepší je pomocná ruka blízkého člověka. S „bábinou“ se podpíráme navzájem. Další podobnost - stále více kašovitých pokrmů - dítko si o maso řekne později, stařík od něj dříve odchází. Vzpomínám na tatínka - blahé paměti - v posledních letech žití svého /to mám od Petra Bezruče/ přešel na sladké, kterému se dříve vyhýbal, seč byl...       

Stařecká tvrdohlavost se podobá dětské umíněnosti jako vejce vejci - rozdíl je snad jen v zabarvení a velikosti /holt, jako u těch vajec/.        

Nevěřili byste /možná ale také jo/, co si dokážete navymýšlet, jak dovedete být nepříjemně urputní, ba přímo protivní. Žádná životem vypracovaná skromnost, příbuzní mají s námi občas těžké pořízení. Nechápal jsem to u své maminky, v jejích posledních letech, setkávám se s tím u sebe, jsa stejně stár, jako ona tehdy. Dítě z toho, naštěstí, vyroste, také to chce najít výchovnou metodu - ale u mne? Mých vrstevníků? Znáte to, také? Těch podobností s dětstvím je jistě více - některé příjemné - hravost, jiné otravné, nespavost, bryndání, etc.,etc., nepříjemné, jděme od toho, k přebalování /vlastnímu/ jsem se zatím, bohudík, nedostal, i když jsem si to musel vyzkoušet. 
Tady se chci omluvit těm, kteří zatím o života běhu nemusí příliš přemýšlet a mohou si jej jen užívat, berte to jen jako nedobrou teoretickou průpravu na časy budoucí. Ti a ty, kteří a které jsou problémů znalí, vědí, že se nedá vlastně nic jiného dělat, než dělat to, co je nutno - to ze mne vypadl blábol, že áno? Nebo ne? Jaké jsou Vaše zkušenosti? Nebo jsem v tom sám a namlouvám si blbiny? A konečně - jak Vám jde „umění stárnout“?