Krabice

Byly jsme ještě malé holky, žákyně základní školy, když jsme s kamarádkou Žanetou šly ven a našly jsme krabici. Byla to krabice od bot, převázaná provázkem. Nedaleko stál obchod s obuví, a tak jsme si myslely, že si tam někdo zapomněl nové boty. Radovaly jsme se, že nám možná boty budou a my budeme mít něco nového. Taky nás napadlo boty vrátit, ale nevěděly jsme, jak vypátrat majitele. V čase bez internetu to nebylo téměř možné.

A tak jsme si krabici odnášely k našemu domu. Krabici nesla Žaneta. Každá z nás měla jiné číslo bot, a tak jsme jen doufaly, že jedné z nás boty budou. Žaneta občas zachrastila krabicí. Při jednom takovém pohybu zaslechla zevnitř podivné tikání.

Co když je v krabici bomba? Byly jsme opravdu ještě malé a hloupé, a tak jsme se rozhodly krabici vrátit tam, kde jsme ji našly. A tak jsme se vrátily. Chtěly jsme odejít domů a na krabici zapomenout. V okolí byla ale spousta domů, bydlely jsme na sídlišti, a naproti obuvi stála školka. Najednou jsme si představily, jak vše vyhodí bomba z krabice do povětří. Chudáci děti! A co když to zničí celé sídliště? Neměly jsme představu o tom, kolik zkázy může bomba v krabici napáchat. „Zavoláme policii,“ řekla Žaneta.

Bylo nám hloupé hlásit nález bomby adresně. Co když se zesměšníme a v krabici budou nakonec skutečně boty? Od kdy ale boty tikají? Tehdy stála na každém rohu telefonní budka, z které se dalo za korunu zavolat kamkoli. Číslo na policii, záchranku a na hasiče bylo jako dnes zdarma. A tak jsme zavolaly na policii, a to anonymně. Samozřejmě, že se zajímali, kdo volá, my jsme ale neřekly a raději popsaly jen místo, kde krabice leží, a zavěsily.

Zajímalo nás, jestli někdo z policie skutečně dorazí, když jsme volaly anonymně. A tak jsme chvilku čekaly, a pak jsme zalezly právě do obuvi naproti a přes výlohu sledovaly dění na ulici.

Chvilku to trvalo. Musela jsem dokonce předstírat zájem o nějaké boty a musela jsem si je zkusit. Přestože mi prodavačka tvrdila, jak moc mi sluší, já trvala na tom, že mě tlačí. Neměla jsem u sebe ani korunu a boty jsem, samozřejmě, kupovat nechtěla. Naštěstí pak dorazil někdo od policie. Nebylo to jako dnes, kdy by dorazila nejspíš eskorta v ochranných oblecích a pyrotechnik by se opatrně blížil k nálezu, který mohl zdemolovat sídliště. Muž byl v civilu a po zběžném prohlédnutí krabici normálně otevřel. Uvnitř byl zmuchlaný novinový papír, a v něm byl budík. Takový ten klasický mechanický budík, který když natáhnete, tiká a ukazuje čas. Někdo si udělal srandu jak z nás, tak vlastně i z policie.

Nevím, jak budík nakonec skončil. Vzpomenu si na něj vždy, když v televizi nebo nějakém filmu vidím, jak pyrotechnik zneškodňuje nebezpečný nález. Tenkrát holt bylo vše jednodušší. Stačilo v civilu otevřít víko, a bylo po všem. Ale tenkrát také nikdo nikoho nenapadal na ulici a bylo méně násilí.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10