Krádež v kurníku

Mám kamarádku, která vlastní krásnou fenku rasy Akita Inu, Miu. Kdo toto plemeno zná, ví, že to jsou velcí a krásní psi, navíc velmi přátelští. Miu znám od štěňátka. Přesto jsem byla překvapená, když mě kamarádka v mezidobí, kdy jsem přišla o svého prvního psa a ještě neměla druhého, současného, oslovila, zda bych jí Miu nemohla týden hlídat.

„Odjíždím na služební cestu a psa tam nemůžu mít,“ řekla mi.Kamarádčina maminka, která Miu hlídávala v případě potřeby, byla již několik měsíců po smrti a ostatní známí mé kamarádky neměli ke psům dobrý vztah. „Já mám hlídat to tele?“ ptala jsem se zoufale. „Jaképak tele? Přece nedám výpověď? Přinesu granule a vše, co potřebuje. Má tě ráda,“ koulely na mě oči kamarádka a Mia. Ani nevím, kterému pohledu jsem nakonec podlehla. Taky jsem měla pro milou Miu slabost. „A hlavně dej pozor na ledničku. Mia zbožňuje syrová vajíčka. Pokud necháš lednici otevřenou, sežere je. Ale někdy si otevře lednici i sama,“ řekla kamarádka a zmizela. Měla jsem nakoupena dvě plata vajec, protože byly právě v akci. Jak je uchráním? Před lednici jsem nakonec umístila malou skříňku, kterou jsem musela odsouvat vždy, když jsem chtěla do chladu pro potraviny. „Třeba tak zhubnu,“ napadlo mě. „Anebo přiberu, protože si nanosím víc jídla, abych nemusela znovu odsouvat skříňku.“ 

Mia si zabrala hned první den mou postel. „Slez, tady máš svůj pelech!“ poručila jsem.

Ač jsem Mii domlouvala, jak chtěla, ta měla svou hlavu. A tak jsem se přestěhovala na gauč. Chvilku jsem ležela v obývacím pokoji na nepohodlném gauči, když mi něco těžkého huplo na nohy. Byla to Mia. „Vypadni!“ křikla jsem. Mia se roztáhla a já spadla na zem. A tak jsem šla znovu do své postele. Když jsem položila tvář na polštář, zjistila jsem, že je celý uslintaný. S odporem jsem ho odložila stranou, že ho zítra vyperu. Už jsem usínala i bez polštáře, a Mia byla zpět. Následoval úprk do obýváku, odkud mě Mia opět vyhnala. Tentokrát jsem za sebou zavřela dveře obýváku. Mia zůstala uvnitř. V momentě spustila strašlivý nářek. Akity vlastně neštěkají, ale její bublavý žalostný zpěv by probudil i mrtvého. Co vám budu vyprávět. Miu jsem vysvobodila z obýváku a zbytek noci s ní spala na karimatce na zemi. Celý týden jsem spávala takto sparťansky, protože když si Mia vlezla do postele, já se tam už nevlezla. 

Uprostřed týdne jsem byla pozvaná ke známým na zahrádku.

„Ale já mám doma psa,“ řekla jsem. „Přiveď i jeho,“ byli nadšení manželé Kropáčkovi, mí známí. „Ale on to není ani tak pes, jako velké tele,“ přiznala jsem pravé Miiny rozměry. „To nevadí, chystám piknik venku na zahradě, tak nám nebude vadit ani tele,“ řekla paní Kropáčková. Jak se ale ke Kropáčkům na zahradu dopravit? Cesta je dlouhá deset kilometrů, ale Mia odmítá autobusem jezdit. Běžně jezdím ke Kropáčkům na kole. I nyní jsem se rozhodla takto se k nim dopravit. Ovšem Mia odmítala běžet vedle kola. Ihned mě strhla do příkopu. Nakonec jsem to vzdala a šla na zahrádku pěšky. „Netahej!“ mírnila jsem Miu. Ta, jako by věděla, že jdeme na zahrádku, kterou miluje, táhla ještě víc. „Paní, proč si na to tažné zvíře nesednete? Vždyť vás utahá?“ bavil se jeden z chodců, kteří nás míjeli. Nakonec jsme na zahrádku došly. Já usmýkaná a unavená, Mia hýřila elánem. Ihned se vrhla k zahradnímu jezírku a začala chlemstat vodu. „Proboha, máme tam koi kapry!“ vykřikla paní Kropáčková. „No, možná už nemáme,“ doplnil pan Kropáček. „Ta má ale apetit,“ divil se. Mia byla nakonec nalákána na dětský bazének, kde se jí také líbilo. Pochopila jeho účel a lehla si do chladivé vody. „To je ale chytrý pejsek,“ hladila paní Kropáčková psa za ušima. „A teď udělám kafe, Pepo, ty nachystej gril, ať si dáme do nosu,“ zavelela. Miu jsme nechali jejím vodním radovánkám. Stejně se ohlásí hned, jak zavoní jídlo.

Ale Mia se neohlásila. Byla pryč. Bazének osiřel, u nás taky nebyla. Tak jsme si pochutnali na pečínce bez ní. Olizovali jsme se až za ušima, a najednou do zahrady vletěl soused: „Neviděli jste takové velké psisko? Vyžralo nám kurník a bylo pryč!“ křičel. Nebylo pochyb, že myslí Miu.

„Mio!“ zavolala jsem. Kupodivu se ihned objevila. Sedla si vedle mé nohy a olizovala se. Moc jsem se za Miu omlouvala a nabízela muži finanční vyrovnání. „Já vám dám naše vajíčka, a budeme vyrovnaní,“ nabídla se známá a běžela do jejich kurníku. „Tady taky byla!!!“ slyšeli jsme vzápětí. Soused mých známých nakonec mávl rukou, řekl něco v tom smyslu, že to je dobrý a s mumláním „takového psa byl čert dlužen“ odcházel. Když jsem chtěla Miu potrestat, zastali se jí oba manželé. „Copak mohla tušit, že nesmí? Kurníky tu nezavíráme. Kuny tu nemáme a takovíto psi sem taky nechodí. A vajíčka nejsou až tak zdravá,“ smáli se nakonec Miinu kousku.  

Byla jsem ráda, když si kamarádka přijela pro svého psa. „Byla hodná? Nevlezla ti do ledničky?“ ptala se.

„Ne, mně do ledničky nevlezla. Ona rovnou vyloupila dva kurníky!“, řekla jsem jí a vyprávěla o mé návštěvě u Kropáčků.