Království podprsenek

To se brzy stalo. Nebyla to sice prodavačka v hračkářství, o které jsem dávno snila, uvolnilo se tehdy místo v prodejně s dámským spodním prádlem. Samozřejmě, že jsem ho vzala. Ono je to něco jiného vybalovat podprsenky, kalhotky a spodní košilky, než se tahat s basami piva, sledovat minimální trvanlivost jogurtů a jiných rychle se kazících potravin, krájet do toho salámy, hlídat zeleninu a ovoce, aby se nekazily a ještě doplňovat pečivo. Taková podprsenka se jen tak nezkazí, maximálně vyjde z módy, a trendy se stále opakují.

Brzy jsem se zaučila a dokázala jsem odhadnout velikost, jakou zákaznice potřebuje, už od dveří.  Horší to ale bylo s těmi, které si svou velikost neuměly přiznat. Marně jsem přesvědčovala korpulentní dámy, že se do velikosti 75 A v žádném případě nevlezou. To jsem pak měla pult plný spodního prádla obsahujícího téměř celou abecedu, aby paní nakonec uznala, že 100 F je jí sice akorát, ale na její možnosti příliš drahá, a odešla s nepořízenou.

Jednou jsem měla na prodejně i zloděje, vlastně zlodějku. Paní přišla na prodejnu i s miminkem   v náručí. Vybrala si hned několik podprsenek, které si odnesla do zkušební kabinky. Byly to samé  dražší, luxusnější kousky. Nabídla jsem se, že děťátko pohlídám. „Kdepak, je na mě fixované,“ tvrdila maminka.          

Každé dítě bez maminky chviličku vydrží. Nechtěla jsem svou pomoc ale paní vnucovat. Bylo pro mě záhadou, jak si tato žena podprsenky vyzkouší, když jí na krku bude viset mimino. Nebyla to ale má starost.

Po nějaké chvíli, v kabince byla poměrně dlouho, žena vyšla s tím, že jí žádná z nabízených kousků tak úplně nesedí. „Snad jedině ta,“ ukázala na fialkovou s kosticemi, „kdyby byla ale v jiném odstínu.“

V jiném odstínu nebyla, a tak žena chtěla odejít. Její dítě se ale divně ošívalo a za chviličku začalo i plakat. V ten okamžik jsem si všimla, že komínek podprsenek se trošku liší od těch, které si žena do kabinky s sebou brala. Nesouhlasil totiž počet podprsenek. Paní neměla sebou žádné zavazadlo, mimo malinkého pouzdra na kreditní karty, které měla zavěšené na zápěstí. Jediné větší zavazadlo bylo jen její mimino. Bylo zřejmé, že žena si buď navlékla na sebe několik podprsenek, nebo je schovala právě v uplakaném uzlíčku.

Ochranku prodejna neměla. „Vzpomněla jsem si, že tu podprsenku jsme dnes dostali ještě v bílé barvě,“ zavolala jsem na odcházející ženu. Ta se u dveří zarazila. Bylo zřejmé, že přemýšlí.

 „Já ale bílou nechci, chtěla jsem nějakou tmavou,“ řekla. Okamžik jejího zaváhání mi stačil, abych prodejnu za jejími zády uzamkla. Pak už jsem volala policii, a hned na to také majitele prodejny. Paní si troufla! Nejen, že sama měla na sobě ten nejdražší kousek, ještě jednu podprsenku navlékla na vzlykající miminko.

 Drzost lidí nezná zkrátka mezí. Ale to mi nevadilo. Brzy jsem dostala od šéfa přidáno a mohla si pořídit také krásnou fialkovou podprsenku s kosticemi. Mně se totiž právě tato barva líbila.