Myslím si, že spousta z těch, co si
budou tento článek číst, mně dají za pravdu, že dětství, které
prožily ony, bylo hezčí, rozmanitější a více bezpečné než je
dnes. Užívali jsme si také školu, po které jsme místo zasednutí
za počítač hodili tašku do předsíně za dveře a pádili ven,
do té doby, než se nesetmělo a nebo dokud jsme neměli hlad. V době mého
dětství ještě neměli obyčejní lidé mobilní telefony a tak,
když nás rodiče chtěli vidět dříve, než jsme chtěli my,
museli se obout a vydat se prozkoumat okolí svého bydliště, zda
nás někde nevysledují a nebo jen tak kouknout z okna a zakřičet
na nás.
Znali jsme i takové hry jako je skákání gumy či panáka, kratošku, schovávanou s velkým počtem lidí a nezáleželo na tom, jestli je to pětiletý chlapec a nebo osmnáctiletá slečna. Nebo taková kaštanová válka - byla tedy někdy nebezpečná, ale užilo se spoustu legrace. Když si kluci chtěli zahrát čutanou, bylo všude dost místa a nikdo na vás nekřičel, že se něco rozbije.
Nevybavuji si, že by mezi námi byla někdy šikana, chovali jsme se k sobě slušně a respektovali jeden druhého. Starší hlídali a opečovávali mladší děti a když se něco provedlo, vždy jsme se šli přiznat. Velmi často na tuto dobu vzpomínám, jak nám bylo všem dobře. Celý den byl člověk venku na vzduchu, pila se většinou jen čistá voda a nebo voda se šťávou a jako svačina postačily jablka a hrušky z okolních stromů. Byli jsme tedy více špinaví, měli několikrát za týden roztržené tričko či kalhoty, ne ale od rvaček, ale ze stromů a různých bojových her. Rozbitá kolena se zahojila, ale ty nádherné vzpomínky, co máme všichni ve svých myslích, nám nikdo už nikdy nemůže vzít. A jak to bývá, za pár let budeme říkat a vysvětlovat dětem, co je to skákání gumy, hraní na schovávanou nebo třeba cvrnkání kuliček do důlku.
Dnešní mládež zná jen počítač, na kterém hrají střílečky, sledují videa a nebo si volají přes Skype s kamarády. Před monitor si postaví půllitru sladké limonády a zakusují vše smaženými brambůrky. Pak nemají být stále nemocní, agresivní a šikanovat ostatní. Ven je musíte vyhánět a když se vám to už povede, jsou zpět za pár minut, se slovy „tam není co dělat“. Když přijde zima, nestačí jim jít jen na zahradu nebo před bytovku a dělat sněhuláky či bruslit na rybníku. Když nesedí u počítače, mají v jedné ruce mobil a v druhé ovladač od televize. Přepínají kanály a vybírají, co by zhlédli. Přes telefon si píší s vrstevníky a neumí si představit, že by den nebo dokonce dva dny byly bez tohoto zázraku dnešní doby. Vím, že dnešní technologie jde stále dopředu, ale měli bychom se někdy zamyslet, jestli tohle je to, co bychom měli předávat a učit naše děti a vnoučata. Není už toho vzteku, agrese a stresu v lidí dost?
ChytráŽena.cz