Krásné odpoledne

Dnes se opět setkáváme, tedy naše malá skupinka kamarádek. Máme sraz každý měsíc vždy u některé děvenky doma. To víte, moc peněz není a tak se vše přesunulo do rodinného prostředí. A víte, že je to lepší! Známe se už pěknou řádku let, tak víme, která co má ráda. Vždy se přinese nějaká mňamka a hlavně víme, co kdo smí, tak nehřešíme. Nevím proč, ale já jsem byla vybrána pro dnešní malé povídání. Zrovinka já.

Na programu máme přípravu balíčků na Mikuláše, zdobení perníkové chaloupky, no prostě bašta. Moje „problémy“ a papů. Inu, děvčátka jsou honááá a přesně našla způsob, jak se nemohu vyhnout, jsem doma, tak nulový problém. Děkuji, děvenky. Však se těším. Připravila jsem malé občerstvení, vánočku, chlebíčky, dvě konve čaje, černý i ovocný, ale hlavně hrnec zelňačky. Vím, nemohu, ale holčičky ji mají rády. Tak co bych jim ji neuvařila.

Z CD se line krásná hudba, lucerničky už svítí, je nachystáno. Tož, děvenky, už pojďte. První přichází vždy dobře naladěná Zdenička, naše sluníčko, má už 5 vnoučat. Přináší, tedy veze, plnou tašku na kolečkách. No, holka, to vše musíme dodělat, načančat. Dobře, dobře, zaparkuj zatím tady, uděláme v pokoji provizorní stůl, kam vše potom rozložíme. Bereme dvě krabice od banánů, naštěstí jsem je ještě nevyhodila, a pokládáme táty fošnu (byla připravená na nějakou polici) inu, pohled to není fešný, prostěradlo vše zakryje a hlavně barvy budou ladit i se zbytkem pokoje. Máme hotovo, no moc místa tam nezbylo.

Balů štěká, oznamuje, že někdo zvoní. Ano, druhá přítelkyně, s pojízdnou taškou, jasně, zaparkuj tady, místa je tu dost. Mylná představa, jak se později ukáže. No, holka, kam mám vše vyskladnit? Na fošnu zatím, pak se uvidí. Hlavně si pamatuj, co je Tvé. Balíčky se nesmějí pomíchat, copak cukrátka, to nevadí, ale hračky či knihy, to by nebylo moc dobré. Jen si představte, prvňáček, sotva se naučí číst, dostane horor, či slečna na střední škole zase leporelo. Dobře, dobře, cukrátka sem, dohotovátka sem a ostatní nechám v tašce.

Balůžek nám oznamuje další návštěvu, jak jinak, opět přijela taštička. Jak vidím, parkujeme zde. Aha, Zdena už  je tady a kde máme Hanku? Nevím, zatím tu není. Nevadí, já se  vybalím. Jen vyskladnění obsahu tašky trvá poněkud déle, opatrněji. Holky, já jsem donesla pro drobotinu něco, co musíme dodělat, jasně, chaloupku, říkáme jednohlasně. Dá se to tak i nazvat, ale raději říkejme HRAD. Ano, měla pravdu, s perníkovou chaloupkou měl společné jen ten perník. Už vidím, tuším problém. Toto nestihneme v žádném případě do večera načančat, ještě přijde Klára s Hankou a ví bůh, co dovezou za překvapení!

Další zvonění, tentokrát poslední, obě přicházejí společně. Jedna taška samochodka a dvě krabice velikosti obra. Holky, co to je? Kam to dáme? No kam, přece máš volný pokoj, dceru tu nemáš, tak snad místa je dost. Rázem chápu, proč jsem byla vybrána v tento čas. Ano, mám děti daleko, návrat v nedohlednu, což u přítelkyň se říct nedá. Každá má rodinku hezky co dokáže sama dojít pěšky, v našem případě to znamená 60minutová chůze, pro mládí maximálně 10 minut. Mám plný obývák, kuchyň, i pokoj všeho možného. Zatím nepracujeme, jen probíráme, co je nového, občas rozbalíme budoucí věc ke zkrásnění. Nevím, nevím, ale na chaloupku si prostě netroufám. Nejsem taková pečlivka, raději budu pomáhat jinde.

Po občerstvení pomalu začínáme rozebírat, co je třeba udělat jako první, jasně, hrad, naštěstí nejsem vybrána jako zdobička, ale pomocná ruka, prý tvoje kuchyně, tož kuchti, mám Zdeničku na pomoc, jsme asi tak obě „šikovné“, tvoříme polotovary a děvčátka šperkují, musím říct, radost pohledět. Hned je vidět zkušená ruka tvořilka. Já poletuji sem a tam, zatímco ostatní něco vytvářejí. Přinesla jsem krabice z loňského roku, je tam ukrytý poklad, mašle, sáčky, obalový materiál, prostě radost pohledět. Jak jinak než ve velké krabici. To víte, nic nevyhodíme, vše se může jednou hodit, i během roku ledacos vyndáme. Lidiček mnoho a vždy nějaký kousek zbude.
Tato krabice byla položena v hale, aby se nepletla. Děvčátka vybírají, který papír použijí, aby nedej bože nebyl použit už vloni. Nic naplat, že obdarovaný to ani někdy nepostřehne. Balíčky s cukrátky jsou už připravené na jedné fošně a víte, že by byl plný i krámek u cukráře? Tolik jich tu je, ani já nezahálím, sic děti tu nejsou, ale pošta existuje, tak vše dávám do jedné krabice, později roztřídím, kam co poputuje. Hlavně aby byl přehled.

V našem snažení štěbetání se nejen nesledoval čas, což by nevadilo, ale ani miláček. Jistě chápete, při tolika dobrotách špatný přístup. Bohužel, odnášení krabic s hotovou nadílkou se zapomněl zavřít dcerky pokoj, kde se shromažďují ostatní krabice, které pochopitelně až do 5.12. zůstanou tady, neb mám přece místa dost a rodinky kamarádek by hned vše vyčmuchaly. To byl ráj pro mého miláčka, mazlíčka chundelatého. Nebojte, měl rozum, chaloupku si nevzal, asi mu vadila, že není celá dohotovená, ale košíček s burákama, ošatku s ořechama, ale ani datle neunikly jeho pozornosti.

Při spatření, jak krásně spinká v krabici s papírama, kde má na kožíšku nalepené datle, okolo rozházené slupky od buráků či ořechů, nám doslova zatrnulo. On byl jak nemluvňátko, sladkej ve svém klidném spánku. Neměla jsem odvahu vstoupit první do pokoje, musela Klárka, při spatření jejího výrazu ve tváři bylo jasno, velká škoda nenastala, žádný balíček nebyl poničen, rozbalen byl jen jeden, který patřil, tedy měl patřit, jemu. Mezi spousty balíčků našel právě ten svůj. Inu, šikula náš. Pokoj byl zavřen, pro jistotu i zamčen, co kdyby si otevřel dveře. Nebudila jsem ho, až se vyspinkal, strčil hlavičku do pokoje a koukal, co děláme. To víte, pak nastal teprve ten okamžik kárání. Jen krabice s papírama už byla vhodná do tříděného odpadu. Aspoň děvčátka nebudou mít problém, který papír mají použít a víte, že ty potvůrky se šibalsky usmívají? Jo, jo, vůně papírnictví, té se nedá odolat. Ani bych se nedivila, kdyby některá Balůžka nabádala, aby si tam lehnul. Však dvě kamarádky jsou právě z tohoto odvětví.

Čas pokročil, vše je „připraveno“. Čaje vypity, vánočka snědena, i zelňačka není. CD dohrálo. A co bylo dál? Inu, vyšla první hvězda a to byl čas pomalu se rozloučit. V dnešní době se člověk bojí chodit večer sám domů. Pokud má dokonce berle, je ještě hůř. Ale to už je jiný příběh.