Asi prožívám krizi středního věku. Nebo jak jinak nazvat mé pocity a situaci, v které se nacházím?

Vždy jsem měla přiměřeně přátel, možná spíše více, než méně. A vždy jsem byla veselá a plná života. V případě, že jsem se necítila, jsem měla vždy několik lidí, kterým jsem se mohla svěřit. A ne jenom svěřit. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi pomohli, když bylo třeba, a já ráda pomohla zase jim.

Vdala jsem se, porodila dvě děti, a rozvedla se. Měla jsem pak dvě vážné známosti, které časem skončily z mé strany. Cítila jsem, že se ze vztahu vytrácí láska. Ale pořád jsem měla kolem sebe pár kamarádek a nějaké ty kamarády. S nimi jsem podnikala výlety, slavila narozeniny a setkávala při kávě nebo čaji, procházela se s nimi atd. Kde všichni jsou?

Několik dobrých kamarádek se odstěhovalo. Byla jsem s nimi v písemném kontaktu, který časem prořídl, až zanikl. Kamarádi časem toužili po lásce, kterou já nechtěla. Byla jsem příliš zklamaná a měla jsem opravdu zlé zkušenosti. Mé děti, středobod mého života, vyrostly a začaly se vzdalovat. Kamarádi, kteří netoužili po lásce, se najednou zaláskovali a věnují se nyní svým partnerkám.

Jen já poslední dobou nemám dveře, na které bych mohla zaklepat. Mám sice kamaráda Richarda. Richard, Ríša, který bojuje s rakovinou a je jisté, že svůj boj jednou prohraje. Nemá cenu ho operovat, ale on se ještě drží. Má kolem sebe spousty přátel. Jsou většinou podobně nemocní. Jen já jsem zdravá. Potkala jsem ho, jsou to už tři roky, a od té doby se přátelíme. Dokud jsem měla víc času, protože jsem neměla práci, vídali jsme se několikrát do týdne. Pomáhala jsem mu v domácnosti a on mi vypravoval. Moc pěkně vyprávěl. Ale pak jsem našla práci. Práci, kterou jsem potřebovala. Musím přece platit byt? Pracuji ale sama, nemám spolupracovníky. Celý den jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami. A Richarda opečovávají druzí. Ani mě od doby, co jsem práci našla, o nic nežádal. Začal mi chybět. Natolik, že jsem se já jako žena párkrát nabídla, že si vezmu den dovolené a přijedu za ním.

„Víš, dnes přijede…“ Byla to Lenka, Jana, Hana, Petra… Stále stejná věta, jen jména se střídala. Měla jsem ale ještě kamarádky. Ty zadané přestaly mít dávno čas. Měla jsem ale Hanku, Ivetu a Lucku, které byly stejně jako já samy. S těmi jsem se vídala. Pak si našla Hanka přítele a plně se mu věnovala. Nakonec neměla čas ani Iveta a Lucka. I ony našly partnery. Asi bych mohla partnera najít. Nikdy jsem neměla problém v této oblasti. Jak ale říkám, nemůžu. Mám hodně zlé vzpomínky a vím, že by mi vztah rozbily. V této oblasti mám asi blok, který nikdy nevymizí. Nemám pocit, že by mi scházel partner, jen nemám kolem sebe přátele a kamarády. Nemám nikoho. Do svých čtyřicátých narozenin jsem slavívala každičké narozeniny s někým. Své čtyřicátiny jsem neoslavila. Nebylo s kým. Děti mi řekly, ať se mám pěkně, daly mi nějakou tu kosmetiku, a odpluly za svými láskami. Zůstala jsem sama, ve čtyřiceti. Myslela jsem si, že osamělost přichází mnohem, mnohem později. Možná jsem špatná já sama. Mám přece sousedy a mám ve městě ještě pár spolužaček. A tak jsem zkoušela znovu začít. Odteď se budu usmívat a budu moc milá! Má sousedka o patro níž je v mém věku, tu jsem si vyhlédla. Když se vracela z práce, popoběhla jsem, abych se s ní svezla ve výtahu.

„To máme dnes ale krásný den, že?“

Ani neodpověděla. Jen ohrnula ret, pohodila hlavou na znamení souhlasu, nebo nesouhlasu, nevím.

Přece ale nemůže být každý z kamene. Měla jsem někde v mobilu číslo na spolužačku. Zkusila jsem jí zavolat.

„Ahoj Renátko, mám cestu do města, mohla bych se stavit na kafe? Nebo nechceš jít se mnou, zajít si na zákusek?“ švitořila jsem do telefonu.

„Víš, mně se nechce,“ odpověděla.

Jak já byla vlezlá! „Tak já přijdu k tobě, přinesu ti zákusek a popovídáme,“ usmívala jsem se. Samotné mi to bylo nepříjemné. Nikdy jsem se takto nikomu nevnucovala. Neuměla jsem být ale jen sama se sebou. Od chvíle, co jsem ztratila i rodiče a každý jako by mi dával najevo, že jsem navíc, jsem neuměla žít. Ne, opravuji se, nedávali mi najevo, že jsem navíc, že překážím. Byly dny, poslední dobou vlastně to byl každičký den, kdy jsem se cítila průhledná. Lidi kolem mě chodili a jako bych nebyla. Utápěla jsem se snad v depresích? Ale kdo by se neutápěl, když 365 po sobě jdoucích dní nemá nikoho, s kým by promluvil? V práci jsem si udělala své, zamkla jsem kancelář a svou práci poslala přes počítač. Doma sama, protože děti odešly studovat a byly na internátě. Spánek, o kterém jsem snila, když byly děti malé a já na něj neměla čas, jsem si mohla vychutnávat plnými doušky, ale já najednou nemohla spát. Přistihla jsem se často, že jsem v pátek po práci lehla a nevnímala čas. Nejedla jsem, často ani nepila, do soboty, někdy do neděle. Nevnímala jsem den, ani noc.

Vzpomněla jsem si na Richarda. A opět jsem mu napsala SMS. Odpověděl, že když jsem si našla práci a neměla jsem tolik času, tak už ani nedoufal. A neměl čas ani ten den, kdy jsem mu napsala. A tak jsem následující den sedla do autobusu a jela ho přepadnout. Určitě mě pozve dál a věnuje mi alespoň pár slov. Uklidím mu, vím, že mu ubývají síly, nakoupím mu, udělám vše, co bude chtít, jen ať nejsem sama. Dlouho jsem čekala, než mi otevřel.

„Co tu děláš?“ zeptal se a já neviděla žádné emoce. „Můžu dál?“

„Nezlob se, nehodí se mi to,“ řekl, ani nečekal na reakci. Stála jsem před zavřenými dveřmi a najednou se spustil závoj slz, který nešel zastavit. Proč? Co jsem udělala špatně? Uklízela jsem mu, starala se o něj, když prodělával první sérii chemoterapie, a že to snášel velmi zle. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že si taky vymyslím zlou nemoc, jen aby mě politoval. Ale já trpěla a trpím možná horší nemocí.

V současné době nemám žádnou kamarádku. Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila. Každý mi říkal celý život, že jsem hodná a je mu se mnou dobře. Tak kde všichni jsou? Možná je to jen krize středního věku… Našla jsem si to na internetu. Jen přemýšlím, jak najednou den ze dne přestanu být sama. Kde se vezmou přátelé, rodina, kterou si člověk vybírá sám? Zbyla mi cesta na hřbitov, kde přemýšlím u hrobu rodičů, jestli nejsem náhodou já ten špatný. Třeba jsem zlá a nevidím to? Ublížila jsem, jistě jsem ublížila, když jsem se rozešla s přítelem. Ale přestala jsem ho milovat a nechtěla ho tím trápit. Řekla jsem mu to pěkně, i když to těžce nesl.

Dnes jsem se vracela z práce. Zamkla jsem kancelář a šla důvěrně známou cestou k domovu, kde mě nikdo nečekal. Na rohu obchodu seděl žebrák. Otrhaný kabátek, na tváři šrám. Zastavil se u něj malý kluk a dal mu nějaké drobné. Pak přišla paní a začala si s žebrákem povídat. Taky mu něco dala. Žebrák se usmál, poděkoval a seděl dál. Chtěla jsem být najednou tím žebrákem. Co bych dala za slova té staré paní… Někdo by na mě aspoň promluvil. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10