Tatínek měl již dopředu vždy vymyšlenou túru a s sebou měl nezbytnou turistickou mapku. Krkonoše jsme jako děti s našimi rodiči prochodili křížem krážem, 20 km za den pro nás nebyla žádná vzdálenost, Labská bouda, Luční bouda, Mumlavské vodopády, samozřejmě Sněžka, byly to krásné, leč dlouhé výlety pro dětské nožky… 

Do Herlíkovic jsme jezdili i v zimě a jednou se takhle tatínek rozhodl, že opět vyrazíme na celodenní túru.

Odjeli jsme tedy hned po snídani autobusem do Špindlu a zpátky že příjemnou procházkou dojdeme do Herlíkovic. Podotýkám, že se jednalo o vzdálenost cca 11 km, což nezní až tak hrozně, nicméně v létě se jaksi postupuje po pěšinách rychleji, než v zimě. Mně bylo tehdy myslím 6 let, coby nejmladšímu členu rodiny a o to byly tyto zimní túry složitější s takovým pískletem, pořád jsem se ptala: „Už tam budem?“... (Jak ten oslík ve Shrekovi…)

První část cesty byla fajn, blbli jsme se sourozenci, koulovali se, strkali do sněhu…zkrátka takový příjemný veselý výlet. No a pak byl čas na studený obídek, taky dobrý… (Tedy kromě toho tvrdého sýrového trojúhelníčku, ten jsme vždycky všichni dali mamince, jako že má přece ráda sýry, „Že jo, mami?“)

Jenže sluníčko zapadalo tak nějak dříve, než si patrně tatínek propočítal a nám se najednou ztratily značky a ta správná cesta k cíli…Tatínek, vždy připraven na případné komplikace, rozhodl jasně a strategicky a řekl mamince: „Maruško, půjdeme zkratkou, a za chvilku jsme dole v ubytovně – je to tímto směrem.“ A jeho ruka ukázala tak trochu nejistě směrem na velikánskou zasněženou paseku bez jediné stopy… Maminka svraštěla čelo, ale nestihla zareagovat dostatečně rychle, když viděla, jak tatínek vyrazil, coby vůdce smečky jako první, a po pár krocích jsme zaznamenali, že se boří asi tak po kolena ve sněhu. Maminka na něj volala, ať se vrátí, že je to nesmysl, ale „paličatý“ tatínek (slova naší maminky), se ani neotočil.

Nebyla jiná možnost, bořili jsme se tedy za ním – mně to bylo asi jediné usnadněno tím, že jsem nebyla tak těžká, takže boření nebylo tak hluboké, nesměla jsem ale zapadnout do jámy po tatínkově stopě, to se pak po mně téměř slehla zem… Tatínek se nám za chvíli někde vepředu ztratil, protože zarputile vyvinul sílu ledoborce a ještě stihnul na maminku z dálky zavolat, že ať jdeme v jeho stopách, že přivede nějakou pomoc.

Začalo se nebezpečně stmívat a nám vůbec nebylo do zpěvu. Brodili jsme se hlouběji do lesa a věřili, že tohle nedobrovolné dobrodružství brzy skončí. Už padla opravdu téměř tma a my měli na krajíčku, a to nejen proto, že jsme se báli tmy, byla nám zima, měli jsme hlad, chtěli jsme být už v teple…, ale i proto, že jsme si představovali, že náš tatínek kdesi bloudí a tím pádem nám nezavolá žádnou pomoc a sám někde umrzne! Strašná chvíle beznaděje, ani maminka už nevymýšlela žádnou hru, ani nezpívala…

Když vtom najednou maminka vykřikla: „Děti, buďte zticha, slyším auto.“ A opravdu, uslyšeli jsme nejdřív zvuk auta a pak i viděli mezi stromy kužel světla. Ano, záchrana! Silnice je nedaleko! Křičeli jsme radostí a běželi lesem, kde již nebylo tolik sněhu, blíže za zvukem a světlem, které ovšem velmi rychle zmizelo, pravděpodobně za zatáčkou silnice. Postupovali jsme směrem, kde jsme tušili silnici a doufali v další projíždějící auto. Stalo se a my konečně seběhli z lesa a zjistili, že jsme už jen kousek od naší ubytovny.

Dorazili jsme celí šťastní na recepci ubytovny a viděli, jak tam náš tatínek pobíhá a snaží se zajistit rychlý zásah Horské služby a vyhlašuje poplach! Bylo na něm vidět, jak moc se mu ulevilo, když nás, utrmácené a úplně vysílené vidí. Ještě mamince řekl, že kdybychom tam vydrželi, určitě by nás s Horskou službou zachránili! Ale maminka, coby správná paní učitelka, na něj hodila tak přísný pohled, že si šel raději objednat pivo a nedráždil hada bosou nohou. Hodné paní kuchařky nám daly zbytky od večeře a my jsme o chvilku později šťastně usínali a další dny měli klid od dlouhých výletů.

Jen tatínek nedal jinak a na další večer před spaním si pro nás připravil poutavé vyprávění o Amundsenovi, aby nás patrně „uklidnil“, že jsme v tom dobrodružství nebyli sami…