Příběh je o mé sousedce, paní Marii. Paní má už šedesát let. Její život nebyl jednoduchý.

Marie se vdala v devatenácti a narodil se jí krásný chlapeček. Měla spokojené manželství. To vše trvalo jen pár let. Když měl chlapeček sedm let, šel s kamarády bruslit na rybník. Už se jí nevrátil. Pod synem paní Marie a jeho kamarádem se prolomil led. Jednoho z chlapců se tehdy podařilo zachránit. Nebyl to ale syn paní Marie. O to tragičtější to bylo, že manželé měli jen onoho jediného syna.

Tato tragická událost měla vliv na celé manželství. Manželé se odcizili. Nedokázali si odpustit. Muž vyčítal ženě, že syna pustila ven, ona zase muži, že brusle koupil synovi právě on. Manželé se do roka rozvedli.

Paní Marie žije od rozvodu sama, její bývalý muž se znovu oženil.  Poslední roky bydlí Marie v našem domě. S lidmi se příliš nebaví, drží se v ústraní. Pořídila si malou fenku čivavy, Dášenku. Chodila do práce, starala se o pejska a nerada vzpomínala na ztrátu, kterou před lety utrpěla. Nerada vzpomínala také na bývalého manžela a snažila se žít přítomností.

 Po několika letech, kdy pracovala v těžkém průmyslu, začala mít zdravotní problémy. Přestala práci zvládat, měla křeče v rukách a velké bolesti. Proto ji lékařka uznala práce neschopnou a poslala na další vyšetření. Ta potvrdila revmatoidní artritidu. Marie se do práce už nemohla vrátit a získala invalidní důchod prvního stupně.

Má sousedka ale doufala, že si najde práci na zkrácený úvazek, nebo lehčí fyzickou práci, či brigádu. Musí přece uživit sebe i svého pejska.

Hledala dlouho, ale nikde vhodnou pozici nemohla najít. Tam, kde by nemoc nevadila, jí chybělo vzdělání. Tam, kde vzdělání nepožadovali, chtěli zdravého člověka. A jít studovat v šedesáti je holý nesmysl. Marie se ocitla na hranici existenčního minima. Důchod, který pobírala, nestačil.

Do toho všeho přišla pandemie a s ní ještě méně možností najít jakékoli místo. A její pejsek se rozstonal. Dášenka potřebovala operaci, bez které by zemřela. Měla bříško plné nádorů.

Její panička ovšem na operaci neměla peníze. Musela si proto finanční prostředky půjčit. Půjčila si od kamarádky, od sousedů, od bývalé kolegyně z práce. Doufala, že se vše brzy změní a ona peníze vrátí.

Dášenka operaci přečkala. Brzy se zotavila. Marie ovšem zůstala dlužit peníze. V šedesáti letech se dostala na úřad práce a pobírá sociální dávky, aby mohla živořit.

Práce pro ni není, peníze, které pobírá, nestačí. Nestěžuje si, protože ví, že jí stejně nikdo nepomůže. Syn zahynul, muže nemá. A tak se snaží alespoň pomáhat ještě starším lidem s nákupy. Od těch majetnějších přijme třeba deset, dvacet korun, ostatním pomáhá zcela zdarma. Přece nebude využívat nemohoucnosti lidí, kteří jsou na tom podobně, jako ona?

S paní Marií mám asi nejužší vztah právě já, její sousedka. A tak mě bolí srdce, když mi minule se slzami v očích napřímo řekla:

„Počkám ještě pár měsíců. Jaro nějak přečkám, léto taky. Ale pokud neseženu jakoukoli práci, kterou zvládnu, do příští zimy, skončím to.“

Nebylo pochyb, co tím paní Marie myslí. Poslední dobou hodně mluví o lidech, kteří si sami vzali život.

A tak i já, která jsem už ve starobním důchodu, který není vůbec vysoký, ani průměrný, držím paní Marii pěsti. I já mám hluboko do kapsy. Mohu jí zatím pomoci jen tak, že ji občas pozvu na oběd, občas se zeptám ve svém okolí, zda by někdo nevěděl o zaměstnání právě pro šikovnou starší paní. Bude dělat cokoli, jen aby přežila ona a její pejsek.

No a to je ta skvělá budoucnost, ke které jsme před lety odhodlaně a vesele kráčeli…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10