Kronika komika

Když na displeji zvonícího mobilního telefonu vidím jméno mé kamarádky-spisovatelky, může to znamenat jen dvě věci: buď se chystá s manželem přijet se na nás podívat na chatu, když tam jsme, nebo Fórum trnavských humoristů zase připravilo nějakou zajímavou akci, na kterou mě zve. Ani telefonát začátkem února nebyl výjimkou, tentokrát to bylo pozvání na besedu do knihovny Juraja Fándlyho. No a když mi prozradila jméno hosta, kterého se humoristům podařilo sehnat, neváhala jsem ani sekundu a na sto procent slíbila, že přijdu. Hostem besedy měl totiž být pan Stanislav Štepka. Možná vám toto jméno nic neříká, ale když se poví Radošinské naivní divadlo, bude aspoň část z vás možná trochu v obraze. Jestli ne - nevadí, něco vám o nich napíši.

Stanislav Štepka je dramatik, textař, scénárista, vedoucí osobnost Radošinského naivního divadla. Jeho motto je: „Vždy jsem chtěl dělat takové divadlo, do kterého bych rád chodil.“ Narodil se 26.7.1944 v obci Radošině v rodině zedníka Michala Štepky a jeho ženy Anny jako třetí z pěti dětí. V roce 1965 absolvoval Pedagogickou fakultu v Nitře a následně byl do roku 1969 pedagogem v obci Bojná. Jelikož jeho maminka byla ochotnice, měl od dětství blízko k divadlu, a tak ještě jako student založil v roce 1963 ve své rodné obci divadelní soubor malých jevištních forem.
Prvním představením byla inscenace kabaretní hry Nemé tváre alebo Zver sa píše s veľkým Z. Od roku 1969 přijal Štepkův soubor název Radošinské naivní divadlo (RND), které je, jak pan Štepka říká, naivní způsobem, jakým jsou naivní děti, šaškové a klauni. Od roku 1970 působí divadlo v Bratislavě. V letech 1970-1975 vydával učitelské noviny v Bratislavě. V roce 1977 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Mezi léty 1976 až 1983 pracoval jako redaktor Československého rozhlasu v Bratislavě, kde připravoval a moderoval zábavnou relaci Variácie. Kromě divadla hrál i ve více slovenských filmech (Otec ma zderie tak či tak, Prázdniny so strýcom Rafaelom, Sedím na konári a je mi dobre, Záhrada) a v několika inscenacích. Štepka se jako autor a divadelník inspiroval hlavně tvorbou malých pražských divadel z přelomu padesátých a šedesátých let, především divadlem Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

Jiří Šlitr po seznámení se Stanislavem Štepkou napsal:„Kdykoliv se rozepíše zakladatel Štepka o začátcích svého divadla, nezapomene se zmínit o Semaforu. A mohu po pravdě prohlásit, že je to dobrý pocit vědět, že má práce byla někomu k užitku, kdo neopisoval, protože to neměl zapotřebí, protože měl dost vlastní invence.“ Ve spolupráci Semaforu a RND vznikl v roce 1984 „federálny insitný muzikálik“ Nevesta predaná Kubovi, který měl na pódiu bratislavského Štúdia stovky vyprodaných repríz, zatímco v Česku bylo představení označené jako nežádoucí. RND je zřejmě světovou raritou, protože všechny hry, které se v divadle hrály, napsal právě Stanislav Štepka, téměř ve všech i sám hrál, napsal k nim texty písní a zpočátku většinu z nich i sám režíroval. A že jich nebylo málo, posuďte sami - napsal jich neuvěřitelných 48. Nejznámější jsou zřejmě hry Jááánošííík, která měla už více než 500 repríz, a Človečina. Některé hry byly i zfilmované, např. Ženské oddelenie a Čierna ovca. Ve svých hrách vynalézavě spojil charakteristické črty vesnického ochotnického divadla a městského intelektuálního kabaretu. Své hry píše a hraje, kromě spisovné řeči, i v rodném radošinském nářečí, které se mísí s prvky městského žargonu.

Protagonisti Štepkových her jsou drobní hrdinové, kteří vnímají svět přímým způsobem, jeho hry vypovídají o dnešních lidech, o jejich trápeních a radostech, smutku i naději. Po dobu existence RND prošlo divadlem sto pětapadesát herců, bohužel někteří jsou již v hereckém nebi. Na besedě pan Štepka vzpomínal hlavně na paní Katarínu Kolníkovou a Jána Melkoviče. Paní Kolníková nebyla herečka, byla školnice radošické mateřské školy, ale když přišla v roce 1971 na konkurz do divadla, hned ji přijali. „Hrát s ní, bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ tvrdí pan Štepka, který jí krátce po přijetí napsal hru na tělo s názvem Človečina. Stala se největší hvězdou divadla, hrála téměř ve všech hrách. Teta Katka, jak jí mnozí říkali, se vdávala v době druhé světové války. Navzdory tomu, že ji manžel opustil se třemi dětmi, čtvrté bylo na cestě, a neplatil alimenty, nikdy z ruky nesundala prsten, který jí věnoval. Podruhé se nevdala, neboť jak říkala, s tolika dětmi ji už nikdo nechtěl. Ján Malkovič byl podle Stanislava Štepka náš národní kulturní poklad, psal pro divadlo hudbu, napsal víc než 300 písní a odehrál okolo dvou tisíc představení. Stanislav Štepka dostal vícero ocenění: Prémii Literárního fondu za nejlepší původní slovenskou tvorbu v roce 2005 za Hru o láske. Vyznamenání prezidenta SR Pribinov kríž II. třídy - roce 2006. Cenu Fra Angelica za rok 2007 za přínos křesťanských hodnot do umění. Cenu Literárního fondu za původní literární tvorbu v roce 2008 za divadelní hru Niekto to rád slovenské. Prémii Literárního fondu za původní literární tvorbu za rok 2011 za divadelní hru Len tak prišli. Prémii za divadelní tvorbu za původní slovenskou literární tvorbu.

Stále je jediným scénáristou divadla a stále píše nové hry, které oslovují mnohé. Plánů má Stanislav Štepka ještě mnoho. V září se těší na nové prostory divadla, připravuje vzpomínku na Katarínu Kolníkovou, která zemřela před 10 lety. Momentálně žije v Bratislavě, je ženatý, má dvě děti. Pan Štepka přišel do knihovny v doprovodu manažéra RND, producenta a herce Ladislava Hubáčka, který se narodil 29. června 1966 v Trnavě. Ten zavzpomínal na svá studentská léta na trnavském gymnáziu. Už v tomto období ho zlákala divadelní kultura. Stal se členem Klubu mladého diváka při trnavském divadle. Byl členem dramatického souboru v LŠU (Lidová škola umění), členem pěveckého sboru Cantica Nova při trnavském gymnáziu a členem školní bigbeatové kapely. V roce 1988 absolvoval studium na Divadelní akademii múzických umění v Praze, odbor Organizace a řízení divadel a kulturních zařízení. V tom samém roce nastoupil jako dramaturg do tehdejšího Domu umění Slovenské filharmonie v Piešťanech a v letech 1991 až 1995 byl jeho vedoucím. Od roku 1996 je manažérem Radošinského naivního divadla, kde působí příležitostně i jako herec a člen divadelní kapely.

Jak na besedě řekl, tím, že je součástí Radošinského naivního divadla, splnil se mu jeho životní sen. Víc jak hodina a půl uběhla jako voda, pan Štepka nám pověděl mnoho zajímavého o své tvorbě, o divadle vzpomínal na začátky jejich učinkování, úskalí, která museli překonat i o jistě zasloužených úspěších. S jeho vlastním smyslem pro humor odpovídal nejen na otázky moderátora programu, ale i na všetečné otázky lidí z publika, a kdyby ho netlačil čas (večer hráli v Domě kultury představení s názvem Sláva), byl by nám přečetl i ukázku ze své plánované nové divadelní hry. S obdivem musím konstatovat, že i navzdory všemu, čeho pan Štepka v životě dosáhl, ukázal se jako velmi příjemný člověk, který naslouchá svému publiku a ze kterého sálá skromnost a pokora a tím potvrdil, i když je nevelký vzrůstem a vzhledem poměrně nenápadný, je to člověk s velkým Č. Své kamarádce jsem vděčná za pozvání na tuto besedu a doufám, že až trnavští humoristi „spískají“ zase nějakou zajímavou akci, opět mě pozve a já velmi ráda přijdu.