Kterak jsem přišla ke jménu Macíček pro svoji kočičku

To bylo tak: Odjakživa mám ráda Veroniku Žilkovou. Je to už hodně dávno, muselo to být tak v polovině 80. let, kdy jsem viděla film, inscenaci, už nevím, co to bylo, ani si přesně nepamatuji téma, ale paní Veronika jela vlakem a měla v náručí bílého králíčka. Pak ho lehce pozvedla a zvolala: MACÍČKU... Bylo to úsměvné a milé a scénu jsem si zapamatovala.

Když jsem si šla v roce 87 k chovatelce pro koťátko, byla jsem zvědava, jak bude vypadat. Chtěla jsem čičinku hodně chlupatou, takového medvídka a tehdy se běžně perské kočky nedaly sehnat jinak než od chovatele. Nerada bych, aby si čtenář myslel, že jsem  snob, aby moje zvířátko muselo mít rodokmen, ale jinak se perská kočka tehdy sehnat nedala. Dnes je tomu jinak, hodně kočiček s dlouhými chlupy  potkáte a nemusí být od chovatele a vlastnit „občanku“. Postupem let majitelé své miláčky neuhlídali, takže láska i mezi zvířátky udělala své.  Ale abych se vrátila k mému koťátku v roce 87. Když jsem přišla k chovatelce, málem mi vypadly oči z důlků. Měla v bytě asi 6 košíků s kočičími mámami  a asi 30 koťat nestejně starých, ale koťata to byla.

A světe div se, jeden ten maličký medvídek se ke mně rozběhl a posadil se mi k nohám. Chovatelka prohlásila, že to je jednoznačné, že kočka si umí svou paničku nebo svého pána vybrat sama. Kotě bylo náramně hezké, maličké, miloučké, vzala jsem ho jemně do náručí, začalo hned příst a všechno bylo jasné. Chovatelka se formálně zeptala, zda si kotě vezmu, no a já jsem odpověděla: „No jasně, už je moje...“ Vystavila mi rodokmen, já zaplatila a když jsem se do té „občanky“ podívala, strnula jsem hrůzou... Původ kočky: ten byl jasný, pak další údaje, datum narození, jasně, ale to jméno... Betty Jürbend. Tak jsem pípla otázku: „A to jí musím říkat a volat na ni Betty?“ Paní chovatelce jsem připravila úsměvný moment, protože řekla, že samozřejmě ne, ale že rodokmeny mají své zákonitosti, které se musí dodržovat, ale že si koťátko mohu pojmenovat po svém. Moji rodiče v té době měli kočku, které říkali Micina, také na to spolehlivě slyšela, ale to jméno se mi nijak zvlášť nelíbilo, tak jsem přemýšlela nad nějakým jiným jménem se sykavkou.

Pak jsem si vzpomněla na výše popsanou scénu z filmu s Veronikou Žilkovou, králíčkem a jejím nadšeným zvoláním MACÍČKU... A jméno pro koťátko bylo na světě. Akorát mi ze začátku vadilo, že je to slečna a dala jsem jí mužské jméno. Tak jsem jí zpočátku říkala Macička, volala na ni Macičko, ale pořád mi to nešlo přes rty, takže po iks dnech, už nevím přesně, jsem se vrátila k původní myšlence a měla jsem kotěcí slečnu jménem Macíček. Po čase mi to už ani nepřišlo. Macíček mi přinášel radost 15 let. Píši o tom v jiném článku. A klidně směla i na stůl, jak je patrno z fotky...Jestli vyšla...