Kudy (ne)vyrazit na Prašivou

Když jsme vyrazili, míjeli jsme restauraci, kde byla venkovní zahrádka plná lidí. „Nezajdeme si ještě na pivo, než půjdeme?“ Tentokrát jsem souhlasila překvapivě rychle já. Ne proto, že bych tak moc chtěla pít v 11 dopoledne pivo, ale protože jsem už celou cestu od parkoviště mlsně koukala po dětech, co si to vykračovaly se zmrzlinou a tu měli ve stánku hned před restaurací.  Po téhle přestávce už jsme se ale opravdu vydali na cestu.       

Když dorazíme k prvnímu rozcestí, kouknu do mapy, kterou cestou se vydat. Pak už je to jedno, je to jedna cesta skoro až tam. No jo, ale jak tak koukám do mobilu, tak si říkám, že něco pila asi ta aplikace a teď se nějak neumí rozhodnout. Šipečka kam jít mi skáče z jedné cesty na druhou. Chvilku počkáme, než se ustálí a konečně se rozhodne pro jednu trasu. Super, jde se dál. Po chvilce ještě raději kontroluji aplikaci, jestli mě nepošle zpět, že jsme odbočili špatně, ale ne, vše vypadá jak má.

Po chvilce najednou vyšlapaná cestička skončí. „Cože?“ Koukám tedy do aplikace a ta vede pořád rovně do lesa. Cestička tam sice je, ale jen malinká a na ní popadané větve. „Tak zkusíme jít dál rovně. Uvidíme, kam nás ta mapa zavede. Při nejhorším se otočíme,“ říká přítel a já souhlasím. Jdeme tedy dále. Mimochodem šipečka pořád ukazuje, že jdeme správně, a dokonce se už i blížíme k cíli. No super, tak tedy můžeme vyrazit vpřed. No možná spíš trošku do boku, jelikož se musíme nějak dostat přes potok, který nám opět ukončil naši pěšinku. Přeskáčeme přes něj přímo do ostružiní. Bezva. Větvičky se nám motají kolem nohou a nepříjemně koušou a škrábou. Když už si říkáme, že se vrátíme, uvidíme opět cestičku.

Jo, jenže ona je tak trošku nad námi a do pěkně strmého kopce. Zpátky přes zákeřné podle nás asi masožravé ostružiny už se nám nechce a vidina cesty nás žene, abychom zkusili vylézt ten kopec. Stoupáme výš a výš a pomalinku se blížíme k cestičce. Jde to ale opravdu jen pomalinku, cesta je tak strmá, že kamínky a větvičky pod námi hned když na ně našlápneme, sjíždějí zpátky dolů, a tak musíme jít opatrně a přidržovat se stromků, abychom se neskutáleli zpátky. Po krátkém boji s přírodou už konečně vylézáme na cestičku. „Hurááá,“ jásáme, jako bychom už byli rovnou v cíli.

Musíme ale pokračovat dále a naše „kamarádka“ v telefonu ukazuje, že do cíle zbývá jen něco málo přes půl km. Za chvíli tam tedy budeme.

Najednou cítím, jak na mě něco káplo. „Prší,“ říkám a přítel hned na to: „Odkud by pršelo, koukej nahoru, jak krásně svítí sluníčko.“ To je fakt, asi se mi to zdálo, žádné další kapky necítím. Jenže po chvilce sluníčko zmizí a vystřídají ho černé mraky, ze kterých se vyvalí pěkná průtrž. Než vylovíme z batohu pláštěnky, tak jsme celí promočení. Po chvilce si to počasí opět rozmyslí a sluníčko mraky vyžene. To ve chvíli, kdy už konečně vidíme chatu. K chatě přicházíme mokří a podrápaní, jako bychom se sem brodili řekou plnou piraní. Projdeme se kolem chaty, koukneme se na zajímavý dřevěný kostelík, který tady stojí a vrátíme se do chaty na česnečku, která nás trošku zahřeje. Chvilku posedíme a vyrazíme zpátky. „Tentokrát ale půjdeme podle mojí mapy, ta tvoje byla tak možná pro srnky,“ dělá si ze mě můj drahý srandu a já musím souhlasit. No, i když kdo ví, jestli se těm místům nevyhýbají i ty srnky.

Dolů je cesta podstatně rychlejší a hlavně tentokrát už to není taková překážková dráha jako ta nahoru. Na rozcestí dvou pěšinek, odkud jsme vyráželi, vycházíme samozřejmě tou druhou, než co jsme šli nahoru. Když už jedeme domů, tak říkám, že příště už podle mojí mapy raději nepůjdeme, nebo že už si konečně stáhnu nějakou off-line.     

„Myslíš, že s tebou příště ještě někam vyrazím, ty má laňko?" Dělá si ze mě srandu přítel. Cesta byla sice podstatně náročnější, než jsme čekali. Nohy jsme měli i přes dlouhé kalhoty až do půlky stehen poškrábané od trní, ale za to jsme si alespoň užili výhledy na krajinku, kterou zřejmě moc lidí před námi nevidělo. 

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz