V různých kulturách a období se obliba opálené kůže lišila. Od starověku až donedávna byly ceněny ženy s alabastrovou pletí. V antickém Římě dívky svou bledost zvýrazňovaly bílou křídou. V období renesance a alžbětinské éry používaly urozené dámy dokonce make up s příměsí olova, které bělilo pokožku. Pro zvýraznění svého šlechtického původu si na tento „olověný make up“ ženy často malovaly modré žíly, které měly značit jejich modrou krev.

Bílá kůže je dodnes žádaná

Na Západě bylo dokonce až do dvacátých let minulého století vnímáno opálení jako nežádoucí. Tmavě zbarvená kůže byla asociována s lidmi z nižších vrstev, kteří často pracovali venku – s vesničany nebo služebnými. V asijských zemích lidé světlou kůži preferují i nadále, a to především u žen. Například v Číně, Japonsku, Indii a dalších asijských zemích je proto vysoká poptávka po krémech, které pokožku „vybělí“. V Indii se ale tento trend rozšířil i mezi muži – barva pleti se zde totiž pojí s příslušností ke kastě
a tradičnímu rozdělením společnosti.

Revoluce ve vnímání opálení pod taktovkou Coco Chanel

Převrat ve smýšlení o bronzové pleti jako znaku chudých nastal v roce 1923, když se módní ikona Coco Chanel vrátila z dovolené na Riviéře do Paříže. Svým vzhledem tehdy šokovala okolí – její pleť byla snědá. Coco se těšila velké publicitě a když její novou odlišnost veřejnost přijala, zavedla tak nový trend. O tzv. „zdravém opálení“ však hovořili lékaři již na přelomu 19. a 20. století a své pacienty s kožními onemocněními lákali na kliniky, kde je vystavovali přímým slunečním paprskům.

Od poloviny 20. století se na trhu objevuje make up, který měl pleti dodat opálený vzhled. V roce 1960 se začal prodávat revoluční samoopalovací krém. Je však nutné podotknout, že výsledná barva pleti nebyla bronzově snědá ale spíš pomerančově-oranžová.