Název knihy: Květiny na jeho pohřeb
Autor: Ann Granger
Nakladatelství: Nakladatelství Motto
Rok vydání: 2010
Počet stran: 296 str.
Cena: 249 Kč

Meredith Mitchellová odjíždí se svým přítelem, vrchním inspektorem Markbym a zároveň nadšeným zahrádkářem, na výstavu květin do Chelsea. Zatímco si Markby fotografuje růže, Meredith náhodou narazí na bývalou spolužačku ze školy, Rachel Hunterovou, a jejího manžela. V prvotním nadšení ze setkání po letech dojde pro Alana, aby ho se svou přítelkyní a s jejím manželem seznámila. Netrvá jí však dlouho, aby pochopila, že má se sebevědomou blondýnou ještě míň společného než v mládí – ovšem kromě jedné věci, Meredithina společníka, vrchního inspektora Markbyho. K rozpakům všech zúčastněných, samozřejmě kromě vyrovnané Rachel, se totiž z Meredithiny staré přítelkyně vyklube Markbyova bývalá manželka, s níž se před lety rozvedl za ne zrovna přátelských okolností.

Zdvořile se dají do řeči, dokonce se všichni chystají společně na skleničku, ale než se odeberou do baru, situace se dramaticky změní. Zatímco Markby fotí Meredith a Rachel, pan Constantine má dojem, že ho něco píchlo. Nahmatá si na zádech dlouhý trn a domnívá se, že pochází z nějakého kaktusu. Viditelně mu není dobře, a proto Markby s Meredith navrhují, aby vyhledal první pomoc a nechal se ošetřit. Rachel to odmítá s tím, že raději pojedou domů. Meredith s Markbym je doprovázejí k autu, kde se panu Constantinovi viditelně přitíží. Když Rachel odejde hledat šoféra, jeho stav se rapidně zhorší, a než přijede sanitka, umírá. Těsně před smrtí se snaží Markbymu něco říct, pravděpodobně nějaké tajemství týkající se svého jména.

Aniž by to Markby s Meredith mohli nějak ovlivnit, jsou vtažení do přepychového a luxusního světa, který si Rachel s druhým manželem vytvořili ve svém cotswoldském sídle Malefis Abbey a v němž se, jak je Markby čím dál přesvědčenější, ukrývá prohnaný vrah.

O autorce:
Patricia Ann Granger se narodila v roce 1939 v Portsmouthu v Anglii. Na Londýnské univerzitě vystudovala moderní filologii a rok učila angličtinu ve Francii. Pak začala pracovat na britské ambasádě v Jugoslávii, Československu a Rakousku. Provdala se za svého kolegu z diplomatických služeb a odjela s ním do Zambie a Německa. Posléze se spolu se svými dvěma dětmi vrátili natrvalo do Anglie.

Jejími prvními knihami byly historické romány, které psala pod pseudonymem Ann Hulme.  Po návratu do Velké Británie vydala v roce 1991 svou první detektivku Na to vem jed, která je první z její nejúspěšnější detektivní řady. V současnosti má Ann Granger na svém kontě okolo dvaceti detektivek a více než deset historických románů, které byly přeloženy do mnoha jazyků.


Ukázka z knihy Květiny na jeho pohřeb:
Co čert nechtěl, Meredith Mitchellová ji zahlédla jako první. Kdyby ji uviděl Alan Markby, postaral by se, jak později otevřeně přiznal, aby se jí vyhnul. Vůbec by se do toho nezapletli. Přečetli by si zprávu v novinách, vyjádřili by přiměřené zděšení, a tím by to skončilo. Osud to však zařídil jinak.
V předposlední den květinové výstavy v Chelsea už v přeplněném velkém stanu jednotlivé tváře splývaly dohromady. Připozdívalo se a únava si vybírala svou daň. Bylo dost horko a navzdory zářivým úsměvům a upřímnému nadšení se z ovzduší začínala vytrácet dobrá nálada.
Zahradníci jsou všeobecně klidné duše. Už dlouho se však plahočili kolem řady exponátů, výstavních stánků, modelových zahrad, ukázkového zahradního nábytku a prodavačů se všelijakými zahradnickými potřebami. Prohlíželi si police s knihami i balíčky se sušenými bylinkami. Seděli na trávě pod stromy, jedli sendviče a poslouchali soubor granátníků, nebo čekali ve frontě a popíjeli teplý likér. Nebylo divu, že byli všichni trochu napjatí, když se Meredith s Alanem konečně dostali dovnitř.
Takhle nějak, pomyslela si Meredith zasmušile, si představovala bitvu u Waterloo. Mnozí návštěvníci byli postarší a někteří dokonce nemohoucí, ale ani to neoslabilo jejich odhodlání. Ze všech stran do ní někdo strkal a snaze zastavit se a prohlédnout si konkrétní stánek bránilo úsilí jiných udělat totéž. Pokud byl tedy člověk vůbec schopný dostat se blíž. Ti s vycházkovými holemi byli nejhorší. Používali je jako bajonety.
Navzdory všemu musela přiznat, že je to nádherná výstava, a ačkoli byl z nich dvou zahradníkem spíš Alan, nelitovala, že ho na tuto nejznámější výstavu květin doprovodila. Současně se však také těšila, až odtamtud vypadne.
„Rád bych si vyfotil tyhle růže,“ poznamenal Markby a zašátral po pouzdru s fotoaparátem.
„Mám si k nim stoupnout?“ Hloupá otázka.
„Ne, díky. Chci jich tam dostat co nejvíc. Můžeš mi trochu uhnout?“
Meredith ustoupila na stranu a nečinně pozorovala dav, který se kolem ní valil. Alan se zřejmě pokoušel najít správný úhel. Udělala pár kroků a prohlížela si stánek oceněný stříbrnou medailí týkající se venkovských zahrad.
Ironií je, uvědomila si, že já ani Alan nemáme pořádnou zahradu. K jejímu řadovému domku v Bamfordu patřil vydlážděný dvorek s popelnicí a fuchsií v květináči.
Alanova zahrádka a skleník za viktoriánskou vilou poskytovaly jen o málo větší prostor. Jí ten nedostatek nevadil, ale Alan toužil po vlastní zahradě. Ačkoli kdyby nějakou měl, nenašel by si na ni čas. Taková už je práce u policie. Spolkne člověku celý život.
Meredith vzdychla a vtom spatřila tu ženu.
V tlačenici kráčela zcela nerušeně a za ruku držela nějakého muže. Možná to přitáhlo Meredithinu pozornost jako první. Dvojice, ne teenageři ani mladí lidé po dvacítce, se drží za ruce. Ona s Alanem to nikdy nedělali, rozhodně ne na veřejnosti a i v soukromí velice zřídka.
Proto možná jako první pocítila melancholii, kterou okamžitě zavrhla. Kromě toho bylo samozřejmě překvapivé, s jakou lehkostí se pohybovali v davu. Lidé ustupovali, aby je nechali projít, a navzdory mnoha dalším lákadlům se za nimi obraceli. Žena si to dobře uvědomovala. Očekávala to. Přesto si nevšímala letmých pohledů a usmívala se jen na svého společníka nebo ukazovala jako
překvapené dítě na barevné květy.
Meredith připadala žena mlhavě povědomá. Měla středně vysokou postavu a byla zhruba v Meredithině věku, něco přes třicet. Byla však mnohem líp oblečená,
učesaná a celkově upravená.
Meredith si na výlet oblékla praktické jednoduché šaty a boty bez podpatků. Husté hnědé vlasy měla ostříhané na mikádo a obličej téměř nenalíčený. Protože měřila sto sedmdesát osm centimetrů, nikdy ze sebe neměla chuť dělat, podle vlastních slov, pestře ozdobenou májku.
Ráda se oblékala ležérně.
Žena, která se k ní blížila, byla naprostý opak. Její obličej, vylepšený vrstvami drahého make-upu a pravidelně zušlechťovaný profesionálními kosmetičkami,
připomínal čistý alabastr. Na sobě měla jednoduchou, ale drahou elegantní sukni se světlým růžovošedým květinovým vzorem, odpovídající vestičku a světlezelenou
hedvábnou halenku. Na ramena se jí vlnily dlouhé vlasy v barvě medu. Muž byl vysoký, statný a zdravě vyhlížející s mírně arabským zevnějškem. Žena vypadala
mladě a náročně a on jako typ, který si ji může dovolit hýčkat. Vlastně spolu působili jako dobře sladěná a šťastná dvojice.
A potom ji Meredith poznala. Konečně jí to došlo, jako by se náhle na plátno promítl konkrétní obraz. Ne podobizna elegantní a sebejisté ženy, ale šestnáctileté školačky v krátké dívčí sukýnce a s medově zbarvenými vlasy spletenými do dlouhého copu. Dívka ze vzpomínek s míčem přitisknutým ke hrudi vyhledala očima nejbližší a nejvyšší členku družstva netballu.
„Merry!“ zavolala tenkrát před mnoha lety.
„Ray!“ vykřikla Meredith teď. „Ray Hunterová!“
Vrhla se dopředu tak impulzivně, že málem vrazila do další návštěvnice výstavy v měkkém aksamitovém klobouku posazeném na dlouhých vlnitých hnědých vlasech. Žena znepokojeně zvedla program a couvla.
Meredith se jí chvatně omluvila. Půvabná blondýnka se mezitím dívala na Meredith a v očích jí zablesklo poznání.
„To snad není možné! Merry! Meredith Mitchellová!“
Nadšeně hleděly jedna na druhou. „Páni,“ vyhrkla Meredith, „vypadáš dobře, Ray!“ Bylo to zdrženlivé vyjádření.
Blondýna ukázala na svého společníka. „Už nejsem Hunterová, ale Constantinová. Tohle je můj manžel Alex.“
Muž vedle ní popošel dopředu a usmál se. Měl pěkně tvarovaný nos i ústa, i když poněkud široká, a brada se mu začínala zakulacovat. Kdysi havraní vlasy mu mírně zešedly, zůstaly však husté a vlnité. Jistě býval, a stále byl, velice hezký.
Meredith si s ním potřásla rukou. „Chodila jsem s vaší manželkou do školy... už hodně dávno!“
„Nepřeháněj!“ zarazila ji paní Constantinová rychle.
„To je milé,“ řekl Alex. „Rád vás poznávám, ehm, Meredith? Smím vám tak říkat?“
„Ano, samozřejmě!“ Byl zdvořilý. Vymírající druh, napadlo Meredith.
Žena v aksamitovém klobouku se kolem nich protáhla, vrhla po nich postranní pohled a přitom natáhla ruku s katalogem, jako by se chránila před dalšími nečekanými pohyby z Meredithiny strany. Meredith se na ni znovu omluvně usmála a pobaveně si všimla, že ačkoli je žena elegantně oblečená, má drsné ruce a karmínové nehty ostříhané nakrátko. Pro zahradnickou nadšenkyni, která celé dny vytrhává plevel z pečlivě okopávaných záhonů, musí být docela složité pečovat o vzhled.
„Jsi tady sama?“ zeptala se Ray Constantinová-Hunterová.
Její zevnějšek a jemné prsty s opilovanými oválnými nehty, které tiskly Meredithinu ruku, jasně naznačovaly, že v životě nezvedla motyčku. Její zahradničení, pokud nějaké, spočívalo zřejmě pouze v dohlížení.
„Ne, můj přítel fotografuje růže. Počkej, dojdu pro něj! Ani se nehni!“
Meredith se vzdálila a vyhledala Markbyho, který právě ukládal fotoaparát zpátky do pouzdra.
„Alane! Mám pro tebe senzaci! Právě jsem potkala svou spolužačku, s níž jsem chodila několik let do školy, a jejího manžela! Vlastně,“ svraštila čelo, „jsme nebyly zrovna důvěrné kamarádky, ale navštěvovaly jsme spolu Winstone House a hrály netball v jednom družstvu.“
Chytila ho za ruku.
„Myslel jsem, že ses učila v klášterní škole!“ ohradil se vyplašeným tónem, zatímco ho táhla za sebou. „Říkáš Winstone House? Nevěděl jsem, že jsi tam chodila! To je...“
Netrpělivě ho přerušila. „Byla jsem v klášterní škole až do čtrnácti, ale pak jsem začala být moc zbožná a otec se bál, abych se nestala jeptiškou. Na poslední dva roky mě přehlásil do Winstone House! Pojď, musíš se s ní seznámit.
Teď se jmenuje Ray Constantinová, ale bývala to Ray Hunterová.“
„Cože?“ vyhrkl Markby napjatě. „Jaká Hunterová? Počkej, Meredith...“
Nevšímala si jeho nesouvislých protestů, které tak či onak přišly příliš pozdě. Už stáli tváří v tvář druhému páru.
„Tak tohle je Alan Markby!“ představila ho.
„Dobrý den, Markby,“ promluvil Constantine a napřáhl ruku.
Markby a paní Constantinová zírali jeden na druhého.
Alan měl obličej rudý rozčilením a dáma se tvářila pobaveně.


Tuto knihu Květiny na jeho pohřeb koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.