Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak potrápí. V loňském roce jsem hodně zhubl. Vždy byl můj sen vlézt do šatů, které jsem nosíval zamlada. V manželství jsem ale hodně kilo přibral. Nejdřív to šlo pomalu. Manželka je ale dobrá kuchařka, a tak po čase se na mě kila lepila jako vosa na bonbón. Když už jsem měl problém zavázat si tkaničky u bot a výstup do druhého patra panelákového domu se v mém podání podobal výstupu na některý z vrcholů velehor, začal jsem jít do sebe.

 

„Chceš tu s námi přeci ještě být?“ zeptala se mě manželka jednoho dne. Očima spočinula na fotografii našich dětí postavenou na stolečku v rohu místnosti. Takovému argumentu se nedalo účinně čelit. „Samozřejmě,“ ucedil jsem mezi zuby a s povděkem přijal porci knedlíků s vepřovou pečínkou, která čekala na stole.      

„Ta je moje!“ řekla výhrůžně manželka. „Tady máš svou porci.“ 

„Co to je?“ Z talíře na mě vykukovalo něco zeleného.

„Polníček, rukola, tofu a malinko kuřecího masíčka,“ culila se na mě má milovaná choť. V tu chvíli jsem měl chuť vlastnoručně ji přetrhnout na dvě maličké, ještě tenčí ženušky.

Je zajímavé, že ač se ona cpe knedlíky a nepohrdne žádným dezertem, do kávy si lije litry smetany a večeří klidně o půlnoci, je hubená, že by se jí dala žebra spočítat. A já mám jíst nějakou rukolu a polníček. „Za prvé nevím, co to je, a za druhé mě to uráží,“ vzmohl jsem se chabě na odpor a zakousl se do toho odporného blivajzu. „Vždyť to nemá žádnou chuť!“

„Zvykneš si.“

Na stravu jsem si časem přece jenom malinko zvykl. Na to ale, abych chodil do práce pěšky, vstával kvůli tomu o půl hodiny dřív, navštěvoval posilovnu a ukazoval se v plavkách někde na plovárně, jako to dělá má manželka, na to jsem rezignoval. Stačí, když budu málo jíst.

Od doby, kdy můj život „zezelenal“, jak říkám období, kdy jsem z bůčku, slaniny, uzenin, piva a smažených pokrmů přešel téměř a výhradně na syrovou zeleninu, má váha rapidně klesala. Měl jsem dole třicet kilo a musel si změnit šatník, abych po ránu cestou do práce nestrašil malé děti. Jedno mě ale trápilo. Kůže na mně visela a pomalu jsem začal připomínat šarpeje.

„To máš z toho, že jsi necvičil,“ vyčítala mi manželka. Té se prostě nezavděčím. Místo, aby byla ráda, že má po svém boku urostlého chlapíka místo Otesánka, jakým jsem byl před rokem, hudruje.

Nakonec jsem se přece jenom osmělil jít s ní do bazénu. Břicho jsem si pečlivě sroloval do starých plavek, v kterých zůstalo po ztrátě tuku dostatek místa, udělal pár temp a zjistil jsem, že mě to docela i baví. Pak mi ale bazén zavřeli kvůli pandemii a já zůstal doslova a do písmene na suchu.

Zatímco má žena ležela každou volnou chvilku natažená v předsíni u sklapovaček, protože i jí zavřeli oblíbenou posilovnu, já jedl svou zelenou stravu a věnoval se svým zálibám. Těmi jsou auta a čtení. Knihy mi z mé domácí knihovny nikdo neodnese a staré auto z garáže taky neodcizí, utěšoval jsem se.

 Na konci roku jsem si ale nahmatal na břiše malou bouličku.

„Mám rakovinu, umřu vám. A ty pořád, abych jedl saláty. Tak to vidíš, neumřu na obezitu, ale   zahubí mě rakovina,“ děl jsem k ženě.

 „Houby rakovina. Z toho, jak jsi rychle hubl, necvičil jsi, neposiloval, se ti udělala kýla,“ řekla ona, klidně mi prohmatávajíc mé již štíhlé panděro. „Kýla? Jak to můžeš vědět?“

Málem jsem zapomněl, že chtěla být zamlada lékařkou. Pak jí ale rodina poradila, aby šla studovat práva, protože lidé se budou stále hádat, rozvádět se budou také, a krást, zabíjet se a podvádět se nikdy nepřestanou. A zatímco právník řekne „padla“, lékař musí nastoupit, když někomu srdce přestane pracovat. Od této chvíle mám doma advokátku s intuicí lékaře.

 „Běž k lékaři, ten ti to potvrdí. Ale v této době tě stejně operovat nebudou. Protože nyní zatímco lékař řekne „padla, nejsou kapacity“, právník musí nastoupit, protože se kdekomu něco nelíbí a chce se soudit,“ vrátila mi manželka vše za rodinu, která ji na právnickou cestu přivedla.

 A tak jsem k lékaři šel. Potvrdil mi přesnou manželčinu diagnostiku.

Malá boulička se mírně zvětšila a začala bolet. Protože však v práci občas zvedám těžká břemena, musel jsem v lednu nastoupit na dočasnou pracovní neschopenku. Kýla by mi mohla prasknout, a to jsem nechtěl riskovat. Dva měsíce jsem si lebedil doma a pranic mi nescházelo. Pak ale zase přišla žena se svým odborným přednesem.

„Vzpomínáš, jak jsi byl v říjnu na té operaci s očima?“ děla ke mně.

Na to jsem nemohl zapomenout. Však jsem si také zkusil! Ať mi nikdo neříká, že operace očí nebolí.

Já zažíval neskutečné bolesti. Do konce října, a pak ještě celý listopad jsem pak nemohl do prachu. A protože u nás v práci se práší, a dost, musel jsem mít nemocenskou. Nakonec jsem se už těšil do práce, i na protivného mistra, kterého z duše nesnáším.

 „No právě. Tak nezapomeň, že jsi nemocný už dva měsíce.“  

„Já nezapomínám, ale neoperuje se. Kvůli covidu.“ 

„Dobrá. Ale mysli také na to, že ta nemocenská s očima se ti přičte k té současné, a podpůrčí  doba  je jen rok.“ „Jak to myslíš, přičte?“ Nechápal jsem. Vždyť břicho je břicho a oči jsou oči.

A tak mi to má vzdělaná žena vysvětlila. Jakmile mezi jednotlivými nemocenskými neuplyne půl roku, automaticky se sčítají, byť by mě jednou trápila hlava a podruhé třeba patní ostruhy. „A po roce co?“ zajímalo mě. „No, buď půjdeš do práce, byť by ti třeba břicho čerstvě rozpižlali, nebo dostaneš důchod.“

Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že jsem invalidní důchodce. Chodil bych na ryby, hodně četl, vozil si zadek v auťáku. Na účet by mi pěkně měsíc co měsíc chodil důchod a nemusel bych pro to nic dělat. Až má žena mě vytrhla z myšlenek. „Snad si nemyslíš, že ti dají důchod na kýlu?“

 „Kdepak,“ řekl jsem, ale přiznávám, že by to bylo od těch lékařů zatraceně pěkné. Tak mě má žena nahlodala, že jsem si uvědomil, že z mého maximálně ročního lenošení už uplynula lhůta čtyř měsíců. 

„Co mám ale dělat, když neoperují?“ „Běž na chirurgii, nech se zkontrolovat. Akutní případy berou. No, a pokud to není akutní, můžeš jít klidně do práce. Musíš si přece něco schovat na dobu po operaci? Jak tě znám, budeš naříkat několik měsíců, jak tě to bolí. To už tuplem nebudeš moct pracovat.“  

„Ale já pracovat nemůžu!“ Zmocnila se mě panika. Tak jsem si na nicnedělání zvykl. Ale čtyři měsíce byly skutečně fuč. Proto jsem se do nemocnice vypravil. Hlavně proto, abych své ženě dokázal, jak špatně na tom jsem. 

Chirurg se mě neochotně zeptal, co mě do nemocnice přivádí. Vysvětlil jsem mu neobratně, že jsem vlastně na umření a musím to dokázat hlavně své ženě, která mě pomalu násilím žene do práce. „Svlečte se,“ poručil.

Marně jsem hledal nějaký přístroj, kterým mi mé nemocné nitro překontroluje. Musí mě přece náležitě vyšetřit, aby nebylo pak pozdě? Lékař mi promačkal můj pupíček.

„Není to vůbec tak vážné, s tím můžete jít do práce.“ „Do práce?“ V očích se mi zatmělo. Zřejmě neví, jak těžce pracuji! „Já ale zvedám v práci věci!“ Lékař se usmál.

„Máte svou kýlu v počátku, a my skutečně neoperujeme, jen akutní případy. Chybí nám personál.   A vy jste už covid měl?“

„Kdepak!“ No, ještě to by mi scházelo. Znal jsem pár úplně zdravých, silných chlapů, které nemoc doslova položila na lopatky. Já opravdu nemusím mít všechno.                                                „Copak se chcete při operaci nakazit?“

Ne, to jsem nechtěl. A tak má nemocenská byla ukončena. Má žena byla na koni. Když viděla, jak moc mě zmohl fakt, že musím v pondělí do práce, utěšovala mě:

„Buď rád, že nějakou práci vůbec máš. Víš, kolik je lidí, co práci marně hledají? A pokud vydržíš půl roku, tak se ti nemocenská bude načítat opět od počátku. Musíš myslet na to, jak se budeš po operaci cítit.“

„Kdo ví, jestli operace vůbec nějaká bude.“ Opět jsem uvízl v černých myšlenkách.  

Doktor, který sotva vyšel ze školy, mi bude vykládat, jak se já sám cítím. Jako bych já nevěděl, jak mi je. A ani mě žádným speciálním přístrojem nevyšetřil! Kdepak, lidi jsou pro doktory jen číslo. Považují vás za hypochondra, dokud nenatáhnete bačkory.

Tak v pondělí jdu opět do práce. A pokud se dožiju, tak možná se i té operace dočkám. Jediné, co mě hřeje u srdce, je fakt, že na další marodění budu mít za půl roku opět celý rok.