Jak ten čas neskutečně letí. Mojí největší láskou je můj manžel a to skoro třicet let. Poznali jsme se na jedné diskotéce a to díky mému bratrovi, který nás seznámil. Hned přeskočila jiskra. Já chodila na střední školu a on na učňák. Celý týden jsem byla na internátě a on za mnou pravidelně jezdil každou středu skoro padesát kilometrů,  jen abychom se mohli vidět.

Strašně jsem se na něj těšila, chodili jsme do parků, vodili se za ruce a líbali, tak jak to dělají zamilovaní. Hned škole jsem nastoupila do zaměstnání a už to bylo časově náročnější, on jezdil za mnou domů a já za ním, víkendy trávili u jedněch rodičů. Prožili jsme spolu neuvěřitelné dva roky, ale pak jsme se domluvili, že se vezmeme. Dojeli jsme na matriku a s hotovou věcí předstoupili u rodičů. Matka mého manžela říkala, že jsme blázni, na svatbu prý máme dost času, že jsme mladí. Mně bylo dvacet roků a jemu o rok a půl méně. Nedali jsme si nic rozmluvit a byla svatba.

Po roce se mi narodil syn a hned nato přišel manželovi povolávací rozkaz, nástup na vojnu. Byla jsem z toho nešťastná, ale s pomocí rodičů vše zvládla. Manžela odveleli až do Popradu a my za ním jezdili každý měsíc. Po absolvování poddůstojnické školy nastoupil do Jihlavy a to už bylo veselejší. Vojnu jsme přečkali a po čtyřech letech jsme čekali dalšího potomka. Narodila se nám dcera, takže jsme měli páreček.

Čas nezastavíš, děti již jsou dospělé, od dcery máme krásného vnoučka Danečka, kterého zbožňujeme. Moje láska k manželovi je čím dál silnější i po těch dlouhých třiceti letech, které jsme spolu prožili. Miluji ho z celého srdce a uvědomuji si, jakého  krásného  člověka vlastně vedle sebe mám. Jsem nesmírně šťastná.