Láska na třetí pokus

Můj syn Jakub se narodil jako pohrobek. S jeho tátou jsem prožila pět vskutku pěkných let. Dva poslední jsme už žili v jedné domácnosti.

„Budeme tři,“ řekla jsem jednou. Jeho radost byla téměř hmatatelná.

„Vážně? Tak to se musíme vzít,“ řekl a zářil jako sluníčko. A já zářila najednou s ním. A tak jsme se do dvou měsíců vzali. To už na mně šlo vidět, že pod srdcem nosím miminko. Tolik se na Jakoubka těšil. Snažil se dělat v práci přesčasy. „Peníze budeme potřebovat, když budeme tři,“ říkával.

Jednou mi přišli říct, že se už nevrátí. Měl v práci smrtelnou nehodu.

Ani nevím, jak jsem dokázala syna donosit a porodit. Vše bylo jako ve snách. Radost se mísila se smutkem, když Kubíček poprvé zaplakal. „Tvůj táta by byl na tebe hrdý,“ plakala jsem a smála se zároveň na růžový uzlíček.

Nebylo to vůbec lehké vychovávat Jakuba samotná. Nejdřív jsem se snažila někoho si najít. Lépe řečeno „mé okolí se snažilo“. Já ale srovnávala všechny s mým manželem.

láska na třetí pokus „Nesmíš ho srovnávat,“ říkaly kamarádky. Jim se to ale řeklo, když neměly tu čest žít s někým tak úžasným, jako byl otec mého syna. A tak jsem zůstala sama až do Jakubových desátých narozenin. Ne tak úplně. Můj život okořenil krátký vztah s alkoholikem, epizodka se žárlivcem a pár kratších vztahů, které jsem brzy ukončila já, nebo on. Syn rostl a mně začalo být smutno. Samotné ženské chybí pohlazení a trochu toho, co se vejde do slova „láska“. Jako bych to měla napsáno na čele, zeptal se mě jednou neznámý mladý muž, jestli nevím, jak se dostane do centra našeho města. S úsměvem jsem mu nabídla místo ve svém autě, protože jsem tam právě jela. „A vy se nebojíte?“ zeptal se.

„Čeho?“ vyhrkla jsem, zvyklá se o sebe postarat. „No, kdybych byl, dejme tomu, masový vrah…“

„To mě chcete rozesmát, nebo vylekat?“ smála jsem se, protože ten muž netušil, jakou mám fyzičku. Dovezla jsem ho do centra a on mě pozval, za odměnu, na kafe. Protože jsme si rozuměli, tak jsem ho odměnila procházkou. „A teď jsem na řadě já,“ řekl. „S čím?“ „No přece s odměnou.“ „Aha,“ plácla jsem se do čela. Oto mi koupil čokoládu a dlužníkem jsem byla opět já. Tak jsme se střídali ve vzájemném odměňování, až jsme se políbili. „A kdo je teď odměněný dlužník a kdo dárce?“ zeptala jsem se vážně. „Já určitě odměněný,“ řekl a já to cítila stejně.

Po dvou měsících schůzek jsem ho konečně seznámila s Kubou. Rozuměli si báječně. A protože Kubík nikdy svého tatínka nepoznal, začal Otu brát jako otce. „Nech ho,“ řekl Ota, když jsem Kubíka upozornila na jeho oslovení „táto“. Byla jsem opět šťastná.

Po roce, kdy se Ota už u nás cítil jako doma a uvažovali jsme, že se k nám přistěhuje, náhodou zazvonil jeho telefon. Ota byl s Kubíkem právě na procházce a já jim chystala večeři. Zvonění neustávalo, a tak jsem hovor přijala. „Prosím,“ řekla jsem. „S kým mluvím?“ Zeptal se ženský hlas. „A s kým chcete, prosím, mluvit?“

„Ráda bych mluvila se svým milencem, Otou,“ řekla ta žena na druhém konci.

„Máte na mysli Otu Nováka?“ cítila jsem knedlík v krku. „Ano, toho.“

Víc jsem už nechtěla slyšet. Hovor jsem ukončila a čekala na své kluky, vlastně už jen na svého syna a toho padoucha.

Těžko jsem zakrývala slzy, když se vrátili. Při společné večeři jsem mlčela a Kubu jsem hned po večeři poslala spát. „Ale mami, je ještě brzy,“ smlouval syn.

„Tak ho nech aspoň do devíti, zítra nejde do školy,“ přidal se Ota na jeho obhajobu a poodhalil bělostný chrup.

„Ani se nedivím, že ženské o něj stojí. Je vzorným otcem nevlastnímu synovi a vypadá jako mladičký kluk,“ honilo se mi hlavou. Když mě objal, musela jsem s pravdou ven: „Ty někoho máš?“

„Jo, tebe,“ řekl. „Ale já myslím ještě někoho, milenku,“ dávala jsem důraz na každé písmenko slova „milenku“. „Ty o ní víš?“ Ani nezapíral.

Možná jsem udělala ukvapený závěr, když jsem ho na noc vyhodila z bytu. „A víc tě nechci vidět!“ řvala jsem, ale Kuba spal tak tvrdě, že jsem ho naštěstí neprobudila.

Tu noc jsem nespala. „Přece mu nemůžu odpustit?“, ptala jsem se sama sebe. „Ne, nesmím!“, odpověděla jsem si zároveň. Co bylo ale horší, Ota o odpuštění ani nežádal. Prostě zmizel z našeho života jako pára nad hrncem. A mně se brzy začalo stýskat. I Jakubovi chyběl. A tak jsem domluvila s kamarádkou víkend na horách. Alespoň trošku jsem přišla na jiné myšlenky. Po návratu jsem konečně dostala zprávu od Oty. „Jak se máte?“ ptal se v SMS. Nic víc! Žádná prosba o odpuštění. Ve své ješitnosti jsem zprávu smazala a neodpovídala na ni. Od té doby jsem o Otovi ani neslyšela. Ostatně, měla jsem jiné myšlenky. Od návratu z hor mi nebylo dobře. Začínala jsem se bát, že mám něco se žaludkem. „Nejsi těhotná?“ ptala se kamarádka. „Ne, mám pravidelnou menstruaci,“ řekla jsem. „Ostatně, kdybych i byla, tak by to dítě dávno klepalo na pupek.“ V duchu jsem odpočítávala, jak dlouho jsem se už neviděla s Otou. Bylo to pět měsíců! Pomalu jsem si zvykala a Kuba se také přestal na něj ptát. A pak jsem při náhodné prohlídce na gynekologii uslyšela z úst pana doktora: „Blahopřeji, jste těhotná.“ „Ne, nejsem. Mám menstruaci,“ řekla jsem. „To se občas stává,“ řekl pan doktor a já si rázem uvědomila, co se stalo. Po návratu domů jsem ihned napsala Otovi, že s ním musím mluvit. Místo, aby volal, napsal, že nemá právě čas. „A kdy budeš mít, potřebuji s tebou mluvit osobně.“ Doktor mi zároveň řekl, že na interrupci je poněkud pozdě. „Já už mám přítelkyni a té by se nelíbilo, kdybych ti volal nebo k tobě jezdil,“ napsal. A tak jsem mu zavolala já, co se stalo.

„Dáš to pryč!“ řekl stroze. „Já to taky nechci, ale už je pozdě,“ řekla jsem. „Nevěřím ti,“ řekl, tak jsem mu nabídla, že mu předložím důkaz. Zavěsil. Tak to jsem nečekala. Ten, který mi mnohokrát řekl, že by se mnou měl rád dítě, nyní zavěsil. A s onou novou přítelkyní se znal dle jeho slov teprve týden!

A tak jsem si sehnala po internetu nezákonný lék, který by měl potrat zaručit. Nezalekla jsem se ani článků o tom, že podání tohoto léku nejedna žena zaplatila životem. Stálo mě to pět tisíc. Než jsem se odhodlala k tomu, abych si lék vzala, ještě jednou jsem zavolala Otovi. „Prosím, přijeď, není mi dobře,“ žadonila jsem jako malé dítě. Poslechl a přijel. „Sehnala jsem si tento prášek,“ ukázala jsem na tabletku. „Tak si ji vem,“ řekl. „Ale můžu po ní zemřít.“ „To nechci. Ale třeba nezemřeš. Hlavně si ji už vem,“ řekl mi a lačně se díval na prášek. Uvědomila jsem si, jak málo mu na mně záleží. A já ho ještě měla v koutku duše ráda. A tak jsem si prášek hodila do pusy a poslala ho domů. Sotva za ním zaklaply dveře, vyplivla jsem prášek. „Já tě donosím,“ pohladila jsem si bříško. Miminko, jako by vědělo, co se děje, mě koplo. Bylo to vlastně první kopnutí, které jsem zaznamenala.

Pořád jsem se utěšovala, že buď samovolně potratím, nebo dítě porodím a najdu mu i náhradního tátu. Ale dítě se mělo čile k světu a já partnera nepotkávala. Uvědomovala jsem si, že nemůžu zůstat s dětmi sama. Neměla jsem na to finance a dobře jsem věděla, jak je těžké vychovávat dítě sama. Jak se blížil termín porodu, napsala jsem Otovi dopis. Do něj jsem sepsala, jak k němu ještě něco cítím, a svěřila se i s pravdou, že dítě pořád nosím pod srdcem. Od té chvíle mě bombardoval prosbami, abych se postarala o to, aby se dítě nenarodilo. Jak ráda bych mu jeho přání splnila. Ale už to nešlo.

Při ultrazvuku jsem se navíc zeptala, jakého bude miminko pohlaví. Nosila jsem ve svém bříšku holčičku. „Musím něco dělat,“ honilo se mi horečně hlavou. A tak jsem si podala inzerát. Cítila jsem se strašně, když jsem to nesla na poštu. Odmítala jsem se seznamovat po internetu, zvolila jsem solidnější časopis, kde byla rubrika se seznamkou. Mezi deseti příchozími dopisy jsem si neuměla vybrat. Nebo, lépe řečeno, uměla. Těch devět nestálo ani za odpověď, desátý mi byl milý. A tak jsem se „za pět minut dvanáct“, jak to dnes nazývám, seznámila s Petrem. „Vlastně jsem se ani seznamovat nechtěl. Byl jsem rok po ztrátě manželky a dcerky a ještě to bolelo,“ říká dnes Petr. Jeho žena zahynula při autonehodě i s roční dcerou a Petr zůstal sám. Dnes má už novou rodinu: mě, Kubíčka a naši malou Janičku. A Ota o své dceři ani neví, Petr se nechal zapsat do rodného listu jako její otec.

čtenářka
ChytráŽena.cz

článek byl zveřejněn také v tisku

Tento článek také můžete