Lásko, promiň!

Opatrně vešel pod mohutnou korunu právě rozkvetlé třešně. Pyl z jejích květů ho nepříjemně dráždil v nose, zatím však neměl potřebu kýchnout. Rozhlédl se kolem sebe a zpod stromu spatřil pouze malý kousek celého třešňového sadu.

Nevěděl, co tady dělá, zakázal si sem jít na prvního máje. Možná, že ho sem táhly vzpomínky. Natáhl ruku a dotkl se hrubé kůry na kmenu stromu. Znal ji už téměř dokonale, nyní se mu však zdála tak vzdálená.
Oči se mu zalily slzami a on zatřásl hlavou. Neměl sem chodit, vzpomínky byly ještě moc čerstvé.

Přímo pod tímto stromem se poprvé setkali. Tehdy pro něj byla jen nafoukaná holka. On v ní však uviděl i něco jiného. A když se na něj poprvé usmála, byl totálně zamilovaný. Přesně na tomto místě se také poprvé políbili. Byl to krásný, dlouhý a sladký polibek. Nemohl se jí nabažit, stejně jako ona jeho.
Jenže tohle místo mu připomínalo ještě něco. Jejich rozchod. Dlouhý, bolestný a… mokrý. Oba dva brečeli, jeden z nich brečel oprávněně, protože mu ten druhý zlomil srdce.

Muž zavrtěl hlavou a utřel si uslzené tváře. Vzpomínky ho zcela pohltily. Každý den bez ní pro něj byl utrpením. Bolest v jeho srdci se neustále stupňovala.
První máj… jeden ze dnů určených pro zamilované. Říká se, že dnes by neměl zůstat nikdo sám. Nikdo… Pohrdlivě si odfrkl a s lehce šíleným výrazem se zadíval k nebi.

A pak to uslyšel. Zvuk, jakoby se někdo procházel po trávě. Okamžitě zbystřil všechny smysly a poplašně se díval všemi směry. Po několika vteřinách ji konečně uviděl. Vlasy svázané do čtyř uzlíků, oči sklopené k zemi a pomalá, houpavá chůze. Šla směrem k němu.

Muž vyděšeně vytřeštil oči. To nemůže být pravda! Musel se někam schovat, utéct, než ho spatří. Moc dobře však věděl, že už je příliš pozdě. Tomu se teprve říká pořádně se namočit do průšvihu! Jenže jak mohl vědět, že sem zrovna dneska přijde? Ona! Ta, kterou tak miloval. Zdálo se, že si jeho přítomnosti stále nevšimla.

Teprve když vešla pod korunu oné mohutné třešně, zvedla hlavu. Její oči byly lesklé, průzračně modré. Když spatřila onoho muže stát jen několik metrů od ní, vyjekla. Čelo se jí zaplnilo vráskami a ona se postavila do bojové pozice.
„Julie, ne prosím,“ natáhl k ní muž ruku, ale rychle s ní zase namířil zpět dolů.
„Jak… co… no tohle,“ koktala Julie, zcela vyvedená z míry. „Já nemám slov! Jak se opovažuješ, ty šmejde jeden!“ Mužovi po tvářích začaly téct slzy. Nevěděl, co způsobilo jejich vyvolání, čekal takovou reakci.
„Julie, prosím!“ zkusil to ještě jednou, ale ani nyní neuspěl. Žlutovlasá dívka jen uraženě trhla hlavou.
„Já naprosto nechápu tvou drzost. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co tady děláš?!“ Konečně. Na tohle muž čekal.
„Já tady… vzpomínám.“
„Vzpomínám, pche. To tak. A myslíš si, že ti uvěřím? Já ti povím, co si myslím! Tobě nestačilo ranit mě tehdy, tys totiž nikdy nic necítil. Žil jsi jen pro boj a šarvátky! Nějak ses dozvěděl, že sem dnes přijdu a všechno jsi chtěl ještě zhoršit!“ Julie byla na pokraji šílenství. Sama nevěděla, co se to s ní děje. Nikdy takhle nevybouchla!
„Prosím, Julie, poslouchej se! Nikdy jsem netoužil po tom ublížit ti!“ snažil se dál muž. Dívce se na tváři objevila bolestná grimasa.
„Možná, že netoužil, ale přesto se stalo…“ vzdychla do prázdna, tiše, ale přesto tak hlasitě, aby to muž zachytil. Do očí se jí taky nahrnuly slzy. Nyní brečeli oba dva.
„Já… já to prostě nechápu…“ vzlykala a utírala si při tom rukama slzy. Muž se jí bolestně zadíval do očí.
„Julie… tehdy… když to skončilo…“
„Když to skončilo?!“ zakřičela Julie, jakoby se do ní opět vrátila všechna síla. „Jak tohle můžeš říct? Přiznej to, proboha! Kdo komu dal kopačky, Romeo?! Kdo komu? Ty mně!“ Romeo sklopil pohled a zadíval se na špičky svých bot.
„Nedělej to těžší…“ zamumlal a Julie si hlasitě odfrkla.
„Jako bys toho někdy litoval. Ty! Ó pan veliký! Jako bys zrovna ty něco někdy cítil!“ Tak tohle Romeo už celkem vynervovalo. Jak se odvažuje říkat mu, co on cítí? Jak se odvažuje tvrdit mu, že je z kamene?
„Tak dost, Julie! Moc dobře víš, že moje láska k tobě neznala hranic! Nevím, co se pak stalo, že jsem tě přestával milovat, ale musel jsem zakročit. MUSEL jsem to ukončit. Copak to nechápeš?“ Romeo se podíval na mohutné větve nad sebou, obklopené krásnými, kvetoucími květy. Nechtěl se podívat té dívce do obličeje. Věděl, že teď pláče, tušil její bolest.
„Pak tedy proč jsi sem dneska přišel?“ zeptala se třesoucím se hlasem Julie. Romeo se stále odmítal na ni podívat, dokonce i když odpovídal, jeho oči se neodtrhly od větví.
„Protože tě stále miluju. A miloval jsem tě celou dobu. Bože můj, co jsem to za stvůru, že jsem nevydržel tu chvilku pochyb a ukončil jsem náš úžasný vztah? Myslela sis, že jsem tě přestal milovat a to i přesto, že jsem ti říkal, že moje láska k tobě nikdy nevyhasla, pouze se zmenšila. Čas mi ale ukázal, že bez tebe nemůžu být. Každým dnem se stupňovala, až jsem si uvědomil mou ubohost. Jak jsem tě mohl opustit? Tebe, tak krásnou, tajemnou a dokonalou! Já… nechci po tobě nic, jen… odpusť mi, lásko.“
Julie sebou téměř při každém slově nepatrně škubla. Také ho stále cítila ve svém srdci. Jeho proslov jí však vnutil jednu otázku.
„Proč jsi tedy za mnou nepřišel? Proč jsi mě neprosil o odpuštění hned, jak sis to uvědomil?“
„Samozřejmě, že jsem se za tebou vydal, ale když jsem tě viděl… s tím…

Ludvíkem, nebo jak se jmenuje, něco jsem si uvědomil. Byl jsem tak naivní! Zatímco já jsem se vypořádal sám se sebou, ty sis vytvořila nový život. Život beze mě. Život, ve kterém jsi byla také šťastná, kolem sebe jsi měla spoustu přátel a ještě k tomu sis našla nového kluka. Měl jsem snad právo ti do tohoto života vtrhnout? Opět ho narušit, vyvolat vzpomínky a způsobit ti tím bolest? Ne, neměl. Nemohl jsem to udělat, bez ohledu na to, co jsem cítil já. Nechtěl jsem ti zase všechno obrátit naruby.“ Romeo nasadil smutný výraz. „Myslím, že bude lepší, když půjdu,“ prohlásil pak a otočil se. Rázně vykročil vpřed, nehodlal svůj odchod nijak prodlužovat.

Julie mezitím vstřebávala, co jí její bývalý přítel právě řekl. Přesně jak předtušoval, právě jí převrátil celý svět naruby. A Julii trvalo několik vteřin, než se jí opět všechno srovnalo v hlavě. Pak zvedla hlavu a spatřila Romea otočeného k ní zády a odcházejícího.
„Počkej,“ zašeptala a její hlas byl nesen vzduchem až k jeho uším. Lehce pootočil hlavu a uviděl rozhodnutou Julii. „Odpouštím ti,“ bylo jediné, co ještě řekla, než se za ním rozběhla.

Něco takového ani ve snu nečekal, přesto ji však uchopil do náruče a přitiskl si ji k sobě. Podíval se jí do očí a najednou věděl, že chce přesně to, co on.
Spojil s ní své rty. Byl to dlouhý polibek. Nejdřív jemný, romantický, posléze však přecházející do dravějšího souboje jazyků. Ten polibek všechno vysvětloval a očisťoval. Bylo to jakoby nikdy žádný rozchod neproběhl, jakoby celé ty poslední týdny vůbec neexistovaly. Bylo to krásné, vzrušující, a hlavně… oba dva cítili, že to bylo správné.