Laskonky - o nepoučitelnosti žen

Proč si neustále obouváme boty, které přece vždycky tlačily… Může existovat nevěra, která nezraňuje? Opravdu lze mít sex bez závazků? A kdy přijde po střídavé péči i střídavá povinnost a role rodičů se konečně vyrovnají? Povídky o nešťastné zamilovanosti a šťastných flirtech. Láskonky jako Laskonky. Krátké texty pro dlouhé večery od Barbary Nesvadbové, doprovázené tvorbou Pasty Onera.

Pozval mne na rande nový muž. Cizí pán. Pán, který se mi i líbil a kterého jsem nesbalila pokoutně na ulici cizího města, ani mi nezůstal mezi bývalými "na čekačce“. Seznámili nás přátelé – důvěryhodná cesta, že? Zcela nový zážitek mne tedy cekal. Počítala jsem, kolikátý asi tak. Třeba stodvacátý? To možná trochu přeháním. Trochu…

Slíbila jsem svým blízkým i sobe, že s raněním skončím ve čtyřiceti. Abych neobtěžovala okolí. Také jsem slíbila, že ve čtyřiceti si poprvé dopřeji vejce do skla v kavárně Savoy. Že jako přestanu počítat kalorie a muže vymažu. Jenže, nedlouho po kulatých narozeninách mi došlo, že potřebuji odklad. Tak v padesáti? Vždyť i na těch vejcích je přece nejpřitažlivější představa, jak dobrá asi jsou…

Barbara Nesvadbová se narodila 14. ledna 1975 v rodině dvou lékařů. Matka Libuše pracuje jako psychiatr. Otec Josef psal sci-fi. Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a v současné době je šéfredaktorkou Harper’s Bazaar. V roce 1997 vydala svou prvotinu Řízkaři a poté další knihy – Bestiář (film Irena Pavlásková), Život nanečisto, Pohádkář (film Vladimír Michálek), Brusinky, Borůvky, Přítelkyně, Pralinky, Garpíškoviny a Tři maminky a tatínek. Je autorkou námětu a spoluautorkou scénáře k filmům Bestiář a Pohádkář. Založila nadační fond Bazaar Charity, který podporuje mentálně handicapované spoluobčany. Aktivně pracuje pro neziskovou společnost Etincelle, zároveň podporuje Unicef a Helppes.

Sedím v bytě, který mi nepatří. V cizím?
Ne, v cizím jistě ne. Jsem v bytě,
který měl být mým domovem.
Vždyť kolik věcí jsem sem nanosila.
 Jen ty židle, ty jsem kupovala
před dvěma měsíci. A čalounění.
S ručně tkanými nápisy Tomáš, Dita,
Jůlinka. Závěsy. Polštáře. Všechno, co jsem přinesla,
mělo podtext: Napořád. Nastálo. Navždy.
 Nešla jsem sem na dobu omezenou. Ani já. Ani
moje dcera. Ba ani moje kočka Laura.
Vždyť jen kolik úsilí mne stálo, aby si tady kóča
Laura zvykla. Moje kočka byla stejný cikán jako já.
Žila po celých Vršovicích. Znala každou zahrádku,
každého kocoura, každou dobrou popelnici. Než
přišel on. Než jsem se zamilovala.
 Sedím vzpřímeně jak s pravítkem za zády, jak
tenkrát při výtvarce na základce, a retrospektivně
mi jde hlavou poslední rok našeho společné-
ho života. Vzpomínky tancují jak zrychlené zábě-
ry filmu. Jak kdyby se mi neotevřel padák a já se
řítila směr matička Země, tak tak, myslím, by vypadaly
poslední chvíle. Jako rychlý teaser. Dobře
sestříhaný.

ZUZI
ChytráŽena.cz