Gábinu jsem poznal v únoru. Padla mi do oka na zastávce, když se choulila do tenké bundičky. A právě v tu chvíli, když jsem kolem projížděl, začala hustá chumelenice. Nedalo mi to a zastavil u blízkého obchodního centra. Zaparkoval jsem své auto a vrátil se k zastávce pěšky. Ještě tam stála, celá zkřehlá. Vypadala tak zranitelně. Když jsem ji zval na kávu do blízké kavárny, nevěřil jsem, že bude souhlasit. Ale souhlasila. Měl jsem v plánu ji odvézt domů, ať neprochladne. To jsem jí ale nemohl říci hned.

I po vypití kávy a džusu se cukala.

„Neodjedu, dokud nepojedeš se mnou!“ postavil jsem si hlavu. A tak stydlivě usedla do mého vozu.

Uprostřed dubna, kdy jsem se chystal na audit do vzdáleného podniku, jsem s jistotou věděl, že jsem poznal zase lásku. Miloval jsem ji a Gábina milovala mě. Odjížděl jsem šťastný, spokojený a se slibem, že se k ní brzy zase vrátím…

Když jsem desátého května otevřel oči, byl jsem v nemocnici. Začalo pátrání ve vzpomínkách.

Přijel jsem do podniku, ubytoval jsem se, zavolal Gábině, že jsem na místě. Jo, taky jsem byl v tom podniku. Ale co bylo dál? Proč si nic dalšího nepamatuju?

Bylo mi sděleno, že v podniku, kde jsem byl na auditu, se mi stal velmi vážný úraz.

Další šok mě čekal pod dekou. Zafačovaná pravá noha byla poněkud krátká. Lékaři mi zlé informace podávali opatrně, po troškách. To, že mi ve skutečnosti chybí část chodidla, jsem se dozvěděl až následující den.

„Jak budu chodit?“ zajímalo mě.

V nemocnici jsem strávil další tři týdny bez telefonu. Myslel jsem přitom na Gábinu. Co asi dělá? Čeká na mě?

Chůze byla složitá. Měl jsem změněnou stabilitu a nedokázal jsem stát a nepadat. Ještě horší to bylo s pohybem. Vyfasoval jsem invalidní křeslo, že se to časem jistě zlepší.

Až po třech týdnech jsem se dostal na normální pokoj a byl mi předán mobilní telefon. V něm bylo 386 zmeškaných hovorů a 120 zpráv. Většina hovorů i zpráv patřila Gábině. Uvažoval jsem, co mám dělat. Psala mi, že na mě čeká a trápí se tím, co se stalo. Psala mi, jak mě má ráda. Ale poslední zprávy nebyly tak pěkné. Obviňovala mě v nich, že jsem ji opustil bez jediného slůvka na rozloučenou. Prosila mě, ať se ozvu a řeknu jí, že už ji nemám rád.

Už jsem to chtěl udělat, když jsem si uvědomil svůj nový handicap. Co se mnou bude Gábina dělat? Jsem mrzák! Nemůžu jí zničit život. Bude lepší, když si bude myslet, že jsem zemřel nebo ji opustil.

A tak jsem Gábině nezavolal.

Po dvou měsících jsem se dostal domů. To jsem už obstojně chodil a při chůzi používal jen jednu hůlku.

Zapnul jsem po dlouhé době počítač. To, co jsem v něm nalezl, mi vehnalo slzy do očí.

Od chvíle, kdy jsem se Gábině naposledy ozval, mi zasílala každičký den krátkou či delší zprávu. Byly to zprávy plné bolesti, beznaděje a zároveň očekávání. Líčila mi, jak na mě čeká a nepřestala mě mít ráda. Obzvlášť mi utkvěla v paměti následující zpráva:

„Ahoj Tibore, 

v těchto dnech to je měsíc, co jsem o Tobě naposledy slyšela. Musela jsem si během toho měsíce přiznat, že jsem Tě měla skutečně ráda. Ne, zase lžu. Milovala jsem Tě a stále miluju! Jo, myslím na Tebe, co se stalo. Ač si říkám, že jsem možná byla pro Tebe jen zpestřením, přesto si připomínám chvíle, kdy jsi mě objímal a říkal mi, že mě máš rád. Kde je ta láska teď? Kam se poděla? Já si ji tu živím a pěstuji stále. Stále tu je jen pro Tebe! 

Vzpomínám na naše milování i na to, jak jsi mě v den našeho seznámení vezl domů uprostřed vánice. Měli jsme stejné názory, náhled na svět. Tak co se stalo? Víš, já se nezamilovávám tak snadno. Potkám tisíc mužů, a nic. Až třeba tisící první ve mně vzbudí to, co Ty. Jsem hloupá? 

Jsi zdravý? Jsi v pořádku? Možná se někde bavíš a ani si nevzpomeneš. Přesto mi měsíc trvalo bezúspěšné zapomínání. 

Jo, měl o mě zájem nejeden člověk. Ale nešlo to. Pořád jsem srovnávala s Tebou. Prostě jsem neuměla mít vztah s někým dalším. 

Asi tento mail je zbytečný. Dopadne jako ty předchozí. Jenže já bych chtěla vědět, co je s Tebou. Jestli jsi aspoň šťastný. 

Pořád mi chybíš. 

Pořád jsem si lámala hlavu, jestli Ti mám napsat, že Tě mám ráda. Že se ztrapním. Ale na druhou stranu… Stejně se neozýváš. Tak je to jedno. Buď neodpovíš a vysměješ se mi, a já tak zjistím, jak jsem blbá a jak se mýlím, nebo mi aspoň napíšeš, ať Ti dám pokoj. Pak budu vědět, že jsi v pořádku. 

Tehdy jsi odjížděl do Čech a řekl jsi, že mi zavoláš, že jsi v pořádku dojel. Zavolals, a od té doby nevím nic. Zkoušela jsem volat, psát, ale víc nemůžu. Rozhodně Ti nechci zasahovat do soukromí, pokud si to nepřeješ. 

Ale něco z toho citu k Tobě ve mně stále je. Je mi zoufale smutno. A nevím, kdy to přestane. 

Jestli můžeš, napiš mi aspoň, že jsi v pořádku. Děkuji. Gábina. MTMR!“

Takových a podobných zpráv jsem měl plnou e-mailovou schránku. Jen pár bylo zlých. To, když psala, že jsem ji zradil a obviňovala mě z nevěry. Jednou jedinkrát mi dokonce ve svých dopisech i sprostě vynadala. Většina jich ale byla plná citu, lásky a porozumění. A hlavně trápení.

A tak jsem se rozhodl Gábině napsat. Musel jsem ji informovat o tom, co se stalo. Když byl e-mail napsaný, zase jsem ho smazal. A za ním desítky dalších. Vždy jsem se podíval dolů, tam, kde jsem měl nárt a prsty pravé nohy. Nyní tam nebylo nic. Měl jsem ji natolik rád, že jsem jí nechtěl připravit život s mrzákem.

Stále jsem byl na nemocenské. A stále jsem chodil po doktorech. A začalo další trápení. Gábina chodila k mému bytu. Zvonila na zvonek a viděl jsem za záclonou z okna, že plakala. Nikdy jsem jí neotevřel. A pak zase přišel další e-mail.

Tentokrát byl strohý:

„Tiborku můj, už dál nemůžu. Jestli žiješ, řekni mi to, prosím. Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím,…………………….“

Těch slůvek prosím jsem napočítal 126. A pod tím vším dovětek: „Těch prosím je přesně 126, jako je dní, co o Tobě nevím. Asi mi pukne srdce, když se to číslo bude dál zvyšovat.“

Začal jsem pomalu pochybovat o svém rozhodnutí. Bylo správné? To mě už lékaři ujistili, že se dá brzy zhotovit protéza na část nohy, která mi chybí. A já budu zase jako ostatní. Budu moct sportovat, běhat a budu moct žít plnohodnotný život. S kým jiným, než s Gábinou?

Nebýt Gábininy houževnatosti, dávno bych se jí vzdal. Ale její korespondence, která by vydala na objemnou knihu, mě zviklala.

Následující den jsem koupil 127 rudých růží a nechal je zaslat na Gábininu adresu s lístečkem:

„LÁSKO, ŽIJU! TIBOR“

Těch růží bylo tolik, jako dní, co o mně nevěděla. Pak už byl jen krůček zpět do jejího srdce, do jejího objetí.

Dnes, po půlroce, s Gábinou žiji. Mám protézu a chodím.

Nedávno jsem nechal vytisknout a svázat veškerou korespondenci, kterou mi během té doby Gábina zaslala. Knihu jsem uložil na poličku a opatřil nápisem: „Má nejmilejší korespondence lásky.“

„Copak to tu máš, miláčku?“ řekla mi má láska, která mě vrátila znovu do života, když knihu objevila. Často si v ní čteme. Je to pečeť naší lásky, je to naše největší bohatství.