Ve svých 52 letech jsem na návrh neurologa prvně vyrazila do lázní. Dostala jsem je od pojišťovny na svá, léty strávenými v kanceláři, pochroumaná záda a krční páteř. Kořenové syndromy se ta POTVORA jmenuje a umí pěkně potrápit. V červnu mi přišla zpráva, že pojišťovna schválila lázeňskou péči a v září jsem odjela do Bechyně. Moc jsem se těšila, nejen na léčbu, ale hlavně taky na odpočinek – fyzický, psychický – odpojit se od všeho, osvěžit nejen tělo, ale i hlavu.
Procedury byly rozepsány vždy od pondělí do soboty a končívaly cca kolem 15. hodiny, takže zbývalo i dost času na procházky, výlety, kavárnu nebo kino a neděle jsme si mohli naplánovat jak jsme potřebovali. Druhou neděli mého pobytu se po dvou deštivých a chladných dnech udělalo hezky, oteplilo se a vykouklo sluníčko, tak jsme hned po obědě s parťačkou vyrazily na túru, kterou nabízel turistický průvodce. Zajímavá turistická památka Židova strouha, poblíž ní se natáčely některé scény z filmu Metráček.
Cesta má dvě trasy, kratší
okruh vychází i končí v lázeňském městečku a měří 11 km. Měly jsme
představu, že trasu v pohodě zvládneme a do večeře jsme zpět. V mapě byla
uvedena poznámka, že se strouha musí na několika
místech přebrodit. Jenže po dešti bylo jaksi víc vody, než obvykle bývá, takže
kameny, po kterých se dalo přejít, byly pěkně schované pod vodou...a okolo
potoka všude skály...
Kámoška to vzdala, sice byla mladší než já, ale s horšími
zdravotními potížemi, já jsem se ovšem hned nezalekla a když se před námi
rodinka se dvěma kluky začala zouvat, tak jsem do toho šla taky. Ještě tam byla
jedna dvojice, ti šli též. Přebrodění nebylo jednoduché, jako třeba v sandálech
v parném létě. V září to znamenalo zout si boty, ponožky, ponožky
strčit dovnitř bot, zavázat boty tkaničkami k sobě a vyrazit. Potok nebyl
moc hluboký, tak pod kolena.. musela jsem ale jíž pomalu a opatrně našlapovat -
ne všechny kameny byly placaté, držet balanc a zároveň i boty. Na druhém břehu
zase očistit a osušit nohy, obléct ponožky, obout boty... Kamarádka mě ještě před
rozloučením vyfotila – skoro jako na věčnou památku a šla zpět do lázní.
U
TŘETÍHO brodu to rodinka s dětmi vzdala, u čtvrtého brodu se zase ta zbylá
dvojice odpojila a šla jinudy. Já se ale statečně držela a pokračovala sama dál
lesem podél STROUHY, chvíli po žluté, pak zas po modré turistické značce (bez chytrého telefonu, který zatím odmítám),
naštěstí značky fungovaly. I když občas jsem se vracela, než jsem objevila
další. U ŠESTÉHO brodu už se mi chtělo plakat (vzteky), počítala jsem s tím,
že přes potok půjdu tak maximálně dvakrát, třikrát. A den se pomalu krátil. U
DEVÁTÉHO brodu jsem měla dojem, že mám halucinace, protože se mi to místo zdálo
povědomé…
Zkrátím to, brodila jsem ten potok celkem JEDENÁCTKRÁT... a nakonec se vracela stejnou cestou. Dodnes nevím, jestli to tak mělo být správně nebo jsem i bloudila. Zpátky do lázní jsem dorazila 10 minut před večeří, jen tak tak jsem se před ní ještě stačila osprchovat. Po jídle jsem padla do postele a spala až do rána. Kdybych předem tušila, jak „výživná“ mě čeká procházka, asi bych tu cestu rovnou odpískala...
ChytráŽena.cz