Lázně

Jmenuji se Alena. Alena Dohnalová, za svobodna Vejškrabová. Někdy mám pocit, že svému muži Vilému Dohnalovi vděčím jen a pouze za to příjmení, které mě zbavilo ohavného „Vejškrabová“. A ještě za dceru Michaelu. I když ta je právě v pubertě, tak někdy nevím, jestli vděčím, nebo naopak.

Kdysi jsem měla s Vilémem pěkný vztah. Ten se po letech scvrkl do „dej“, „udělej“, „pádím“, „spěchám“ a ulepenou pusu ráno, když opouští náš společný byt a vylétá do práce, aby se k večeru vracel unavený, vrčel na mě a chtěl „ihned“ jíst, přestože jeho čas návratu se každým dnem výrazně mění. Já pracuji z domu, píši na autorskou smlouvu recenze. To ale není pro Viléma práce. A pro Michaelu také ne, když tajně uzme můj notebook, který je výkonnější, a nechá mi na stole její zavirovaný přístroj. Jako práci to neuznávají, ale můj plat s klidem baští v podobě baget, domácí šunky, vepřových výpečků, domácího knedlíku se svíčkovou a brusinkami, doma pečených dortů s máslovým krémem a dalšími lahůdkami.

„A co můj plat?“, křičí Vilém. Jenže on za svých osm hodin a někdy i šest hodin přesčasů vydělá tolik, jako já s přehledem za čtyři hodiny práce z domu. A ještě stihnu vyprat, vyžehlit, uklidit celý byt, nakoupit, uvařit, zalít kytky, skočit k sousedce na kafe, posbírat použité ponožky po bytě, z nichž ani jedna nepatří mé maličkosti, vydrbat každý den proužek na vaně, přestože se zásadně nekoupu, ale sprchuji, vyčistit záchodovou mísu, naleštit kachličky a zrcadla a další a další domácí povinnosti, které ani jeden z mých spolubydlících, kterým se souhrnně říká „rodina“ neuznává. Jak manžel, tak i naše dcera jsou zvyklí ráno poslepu šáhnout do skříně a vzít si z hromádky vyžehlené tričko nebo košili, ze zásuvky vzorně vyprané a spárované ponožky, na záchodě si utřít zadek toaletním papírem, z kterého nikdy nekoupili ani jednu roličku, vyčistit si zuby zázračně se doplňující zubní pastou a při odchodu vklouznout do naleštěných bot, u kterých ještě před mým zásahem nebylo pro samé bláto a špínu možné rozlišit barvu, natož materiál. Tak tato individua tady na měsíc nechám samotná!

lázně Odjíždím totiž do lázní. Ne na relaxační pobyt, jak by se mohlo zdát, ale po operaci žlučníku, jehož nefungování přisuzuji stresu a tomu, že se pro samou péči o manžela a dceru nemám čas věnovat sama sobě. Tam to ale roztočím! Po tolika letech manželství jsem se rozhodla, že končím. V lázních si míním najít chlapa a ztratit svých sedm kilo nadváhy, které jsem si za ta léta od porodu nastřádala…

Je ráno, den začíná. „Mamííí, ať mě táta pustí na záchod!“, křičí Michaela a já, ačkoli v očích mých blízkých „nepracující“ musím zasáhnout. Malátně vstávám z postele v tuto ranní nekřesťanskou dobu, přestože si pracovní dobu určuji jen já sama a klidně bych mohla ještě dvě hodiny spát. „Pusť ji, prosím, nebo zboří celý dům,“ promlouvám ke dveřím nejmenší místnůstky v bytě. „No jo,“ zabručí a dcera Míša ještě půl hodiny lomcuje klikou. Tak toto na měsíc opustím…

Do lázní odjíždím dokonale vybavená. Mám s sebou krajkovou noční košilku, rajcovní plavky, z kterých poněkud přetékám. „To nic, za měsíc mi budou dobré.„, utěšuji se. Přibalila jsem taky módní lodičky, které mi půjčila z vlastních zdrojů kamarádka Mirka, několik šatů a kalhotový kostýmek. Teplákovka, tenisky a podobné propriety se mi do kufru už nevlezou. Ale je lepší shazovat kila na parketu v náručí lázeňského šviháka, než sama v tělocvičně nebo v parku při běhání. Když budu mít štěstí, najdu si konečně partnera s velkým P a svého chotě ponechám v náručí nepořádku a špíny. Třeba si toho ani nevšimne…

Nejen, že si toho Vilém všiml, ale hned první den mi volal. „Kde mám, prosím tě, tu károvanou košili?“, ptal se a křičel do telefonu. „Jakou károvanou? Vždyť kárované dávno nenosíš.“ „Měl jsem ji tady, takovou tu modrou s bílou kostičkou.“ „Nevím.“ „Tu s krátkým rukávem, co jsem dostal od bráchy.“ „Aha,“ dochází mi to. Vzpomněla jsem si na košili, kterou mému muži přivezl jeho bratr z cest. Jenže ten už je deset let mrtvý. Zbytky košile jsem, je to už nějaký rok, dlouho myla okna. Látka dobře sála a nedělala šmouhy. Dalo mi to hodně vysvětlování, než jsem svého muže zasvětila do toho, kde a přibližně kdy košile ukončila svou pouť po světě.

Následující dny jsem věnovala lovu. No, chtěla jsem být lovena, ale lázeňské osazenstvo bylo vesměs vybaveno těmi teplákovkami, nordic walking holemi, krokoměry, baťůžky atd. A tak jsem vyrážela na lov místních mládenců. A měla jsem štěstí. Hned druhý den jsem byla úspěšná. V jednom místním baru s živou hudbou mě oslovil galantní muž a požádal mě o tanec. Věděla jsem, že snaha bude korunována! Byl to pan inženýr, rozvedený, inteligentní a dle mého velice přitažlivý. Již pátou noc, ani nevím, jak se to stalo, se ocitl na mém pokoji... Já si totiž k tomuto účelu připlatila za sólo pokoj. Vše jsem měla promyšlené do nejmenšího detailu. On ten měsíc není zase tak dlouhý, že jo? Jak Pavel, tak se můj objev jmenoval, kupoval víno a večeři tu první noc, já je kupovala noci ostatní. Když se má peněženka povážlivě vyprazdňovala, aniž jsem koupila dárek své dceři a manželovi, zašla si někam do cukrárny na zákusek, pohár nebo na jinou sladkou mňamku, viděla jsem, že dál to takto nejde. Pan inženýr Pavel se stával v mých očích den po dni méně atraktivní. Jak jsem si dokázala tu první noc představit celý život po jeho boku, pět dní před odjezdem domů jsem si už nedokázala představit vedle tohoto „vyžírky“ ani den. Rozhodla jsem se to rázně ukončit. A náhoda mi pomohla: Ten poslední den se Pavel soukal, řádně napapkán dobrůtkami, které jsem s těžkým srdcem zakoupila, do kalhot. V ten okamžik z kapsy jeho kalhot vypadla kartička. Rychle jsem ji sebrala. Byl to občanský průkaz, a v něm jsem si přečetla „František Rovný, ženatý“ a ještě název města, které leželo od tohoto lázeňského dál, než to mé. Nezapíral. Byl to Franta, žádný Pavel, obyčejný vrátný bez titulu. Byl ženatý a do lázní si chodil pravidelně „odpočinout“ od manželky a dětí. A taky se pořádně najíst toho, co my hloupé nány nakoupíme, abychom ulovily člověka na úrovni.

A přesto mi to bylo líto. Po švihákovi lázeňském zbylo na toaletě zvednuté prkýnko, na křesílku mokrý ručník a na polštáři pach levné pánské toaletní vody. A já, pro uklidnění, jsem posledních pět dní proseděla v cukrárně, abych tam utratila peníze, které mi ještě zbyly. Větrník střídal větrník, prokládala jsem to poháry se šlehačkou, vídeňskou kávou a na závěr i rakvičkami, opět s pořádnou dávkou šlehačky. Dceři jsem za poslední drobné koupila přívěsek na klíče s emblémem lázní a kulaté lázeňské oplatky, manželovi jen lžičku se jménem lázní. To stačí! Všichni chlapi jsou stejní, rozmazlování si nezaslouží. Hýčkány musíme být my ženy.

Domů jsem se vrátila nejen bez mužskýho, ale s dalšími pěti kily navíc…

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete