Lefánku, papej metánku...

Pravda, poněkud zmateně vypadající titulek, vyžadující vysvětlení. Dokazuje, že jsem ve svých tři a něco letech neměl právě dobrou výslovnost, což prý jsem - dle pozdějších sdělení mé maminky - zdůvodňoval tím, že „mám bjízko psijostený jazyk“. Dále je zde zřejmé, že v posledních předválečných letech bylo možné dávat vlčáku Lesanovi smetanu, což v pozdějším protektorátu se stalo nemožným.

A konečně titulek svědčí o tom, že jsem měl k uvedenému Lesanovi přátelský vztah, který - jak opět znám z pozdějších vyprávění, vedl nejen k tomu, že jsem s ním trávil čas v jeho přepychové boudě, ale dokonce jsem se s ním o jeho „metánku“ i další jídlo dělil. Prý se to projevilo i na mé kulatosti, které mne ale úspěšně zbavil již zmíněný pozdější protektorát.       

Lesan byl prvním psem, se kterým jsem se setkal a dá se říci důvěrně seznámil. Patřil našim domácím, ke kterým jsem byl ve svých třech měsících údajně převezen v prádelním koši z rodné Hané, abych se stal „rodu věrným“ Valachem. Ani moji spolužáci, zvoucí mne na každoroční setkání rodáků, nevědí, že jsem vlastně „naplavenina“, i když by to bylo poněkud nelogické, protože po Bečvě, která spojuje místo mého narození s místem přistěhování, je to proti proudu... 
     
S odstupem let a pamětí, spojenou s přibližně třemi roky, se mi zdála Lesanova bouda obrovská a on sám vlastně také, pravdou je, že byl-li jsem hledán, býval jsem zpravidla nalezen právě v té boudě a právě s tímto „lefánkem“.       
Trávili jsme spolu šťastné roky, chodil mi naproti i v prvních školních letech a rozešli jsme se až někdy kolem dvaačtyřicátého roku, kdy jsme se stěhovali do většího podnájmu pod kopcem v dědině, do mé rodiny přibyla sestřička a do mrňavého 1+1 jsme se holt nevešli.       
Na setkání s dalším psím kamarádem také nelze zapomenout. Spolužák Jindra - vynikající malíř, jehož život ukončila v sedmnácti letech tuberkulóza - měl tatínka, disponenta v kanceláři, pana Arnošta Dadáka /reklama „Dovoz zboží ze zámoří“/, předválečného pražiče pravé kávy, ve válečných letech pražiče obilních zrn a nyní známá firma Dadák - potomci tohoto slavného rodu. Nu a tomuto Jindrovu tatínkovi jsem občas donášel i oběd a na zahradě pražírny, kde to tak hezky vonělo, jsme se potkávali s Barykem - bernardýnem, jemuž jakoby z oka vypadl televizní Bohouš - račte znát, ten, co závodil s panem Menšíkem, Kdo víc sní a sežere... Baryk byl dobrotisko, válel se s námi i ostatními dětmi, na jeden zátah dovedl oblíznout celý obličej - prostě výborný kamarád.       

A pak jsme jednou přišli a Baryk nebyl... Dnes si již nejsem jist, ale údajně byl „zrekvírován“ pro potřeby německé branné moci, které nestačilo odvádění koní, zabavování lyží, jízdních kol, sbírání teplého prádla a oblečení na „Winterhilfe“ - zimní pomoc, pro zprvu vítězný a později ustupující Wehrmacht...       
Tak jsem přišel o dalšího, psího kamaráda, na dalšího, vedle knihy nejlepšího přítele člověka, jsem musel čekat velkou řádku let - bylo zde mezitím stěhování do městského činžáku, škola, učení a vyučení, další škola, praxe, svatba - a tady pozor - zastavme se - dalšího psa jsem vyženil.

O tom, ale také o psech či spíše fenkách v mé vlastní rodině, snad někdy příště. Také máte rády pejsky, milé přítelkyně? Dnes je trochu jiná doba, dřív dítě za psem do boudy, nynčko pes za dítětem do postele, že áno?