Jistý čas jsem pracovala v obchodě jako prodavačka. Měla jsem práci v místní samoobsluze velmi ráda. Setkávala jsem se zde s lidmi ze svého okolí a snažila jsem se jim maximálně vyjít vstříc. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo stále se zvyšující množství krádeží v obchodě. Měli jsme limit, do jakého se dá zboží „odepsat“ a my schodek nemusíme hradit ze svého. Když ale množství ukradeného převýšilo daný limit, zbývající částka se rozpočítala mezi všechny a byla nám stržena z výplaty. To už nebylo tak veselé. 

Ač jsem pracovala, jak nejlépe jsem mohla, přece jenom jsem nejednou musela zaplatit zboží, které někdo odcizil a nebylo ani jisté, jestli to bylo na mé směně nebo na směně někoho jiného. Klidně jsem mohla odjet na dovolenou, a pokud bylo manko vyšší, než daný limit, strženo bylo i z mého platu. Asi je to jiné u supermarketů a větších obchodů. Já ale pracovala v místním krámku, kde se prakticky všichni znali, a tam byla praxe taková, jakou popisuji. V tu dobu jsem začala uvažovat o změně zaměstnání, a nejen já. Bylo jasné, že situace mezi lidmi bude spíše horší, než lepší a krádeží bude přibývat. Ten, komu prošla jedna krádež, si jistě přijde nakrást i příště. Náš obchůdek neměl ani kamerový systém, ani svou vlastní ochranku, což také nahrávalo zlodějům.

S kolegyněmi jsme už nebyly těmi ochotnými prodavačkami, které prohodí slovíčko se zákazníkem a rozdávají úsměvy na všechny strany. Připadaly jsme si spíše jako soukromé očko, které podezřívá naprosto všechny. I rodina se zmínila, že jsem přísnější, bez nálady a značně protivná.

Ano, celý měsíc jsem se bála, jak dopadne inventura a kolik případně budu muset zaplatit ze svého. Práce mě přestala těšit, a tak jsem podala výpověď. Musela jsem ale dodržet dvouměsíční výpovědní lhůtu. Chodila jsem do práce s odporem a před každou směnou prožívala nezvyklé bolesti hlavy, žaludku apod.

V den, o kterém píši, jsem měla odpolední směnu. Jako ostříž jsem podezíravě sledovala zákazníky. I ze skladu jsem sledovala přes závěs, který dělil prodejnu od skladových prostor dění na prodejní ploše. Vše, zdálo se, bylo v pořádku. Chtěla jsem se dál věnovat své práci ve skladu, když do mého zorného pole vstoupila má lékařka. Ke starší paní doktorce jsem chodila spoustu let. Byla to dáma v letech, která mi vždy vyšla vstříc, předepsala léky, které jsem potřebovala a ošetřovala i mého muže a jeho rodiče. Vážila jsem si jí a měla ji ráda. Paní doktorka nesla košík s pár drobnostmi. Procházela kolem polic s alkoholem, když se najednou rozhlédla po prodejně, vzala do ruky jakostní víno nemalé ceny a vmžiku ho zasunula do kabely, kterou měla přehozenou přes zápěstí. Ještě chvíli jsem doufala, že si paní doktorka víno sice strčila do kabely, u kasy ho ale řádně nahlásí a zaplatí.       

Paní doktorka skutečně zamířila ke kase. Co mám dělat? Pokud zboží zaplatí, vše bude v pořádku. Pokud ne, mám za ní utíkat, nebo mám radši vše nahlásit vedoucí hned, dokud je lékařka ještě v prodejně? Co když se mýlím? Bude to jen a jen má ostuda. Co když ale paní doktorka s vínem odejde, než stihnu někoho zavolat? Při pomyšlení na svou výplatu jsem zašla za vedoucí a sdělila jí, co jsem právě viděla.

„Nemýlíte se? Já k paní doktorce taky chodím. Neumím si představit, že by kradla víno v samoobsluze. Vždyť to nemá zapotřebí?“

„Nemá,“ pokrčila jsem rameny.

Zpovzdálí jsem i s paní vedoucí pozorovala, jak naše kolegyně markuje zboží na pokladnu, u které stála paní doktorka. „Vše, paní doktorko?“ usmála se. Kolegyně taky k paní doktorce chodila, tak jako my všechny.

Lékařka přikývla, o vínu ve své kabele neřekla ani slovo, zaplatila a dala se na odchod. U vchodu do prodejny jsme jí s paní vedoucí zastoupily cestu. „Paní doktorko, mohla bych, prosím, vidět váš účet?“ zeptala se vedoucí co nejslušněji.

Paní doktorka se cukala, tvrdila, že nechápe, o co nám jde a odmítala ukázat jak tašku, tak účet za nákup. Když jí ale vedoucí tiše, aby nebudila pozornost, vysvětlila, že buď ukáže obsah tašky a účet nám, nebo bude přivolána policie, poznala, že zapírat nemá cenu. Víno v kabele bylo a zaplatit ho paní doktorka „pozapomněla“. Paní vedoucí uznala, že není radno dělat z této krádeže aféru, nechala si zaplatit ono víno a paní doktorku propustila s tím, že příště by se to už bez policie neobešlo. Paní doktorka měla z ostudy kabát, i když nikdo z prodejny dál nešířil, čeho byl svědkem.

Následek to ale mělo. Když nedávno onemocněla má tchyně a odebrala se k lékaři, bylo jí prý taktně řečeno, ať si najde jiného ošetřujícího lékaře.

„Já vůbec nevím, co jsem paní doktorce provedla. Ani mi to neřekla do očí, chápete? Jen mi to vyřídila sestřička. Kde já teď budu hledat jiného lékaře?“ naříkala tchyně.

Věděla jsem, odkud vítr vane. A tak jsme si nejen my prodavačky včetně paní vedoucí, ale i naše rodiny musely hledat náhradního lékaře. Nikomu jsem se nezmínila, proč to tak je. V prodejně jsem ale nepracovala sama, a tak se zpráva o nenechavých prstech paní doktorky přesto začala šířit rychlostí blesku po vesnici. Naštěstí na místní zdravotní středisko nastoupil mladý pan doktor, ke kterému jsme přestoupili. A nejen my, které paní doktorka odmítla dále ošetřovat, ale i někteří ostatní, kteří sice o krádeži paní doktorky pochybovali, řídili se ale heslem, že na každém šprochu je pravdy trochu.

Krátce nato se paní doktorka z naší vesnice odstěhovala a já si našla jiné zaměstnání, ve kterém jsem spokojená.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10