Vydala jsem se opět po čase na kolečko po lékařích. Nastřádalo se mi několik restů, které jsem si umínila konečně splnit. Začala jsem preventivní prohlídkou u praktického lékaře, na kterou jsem byla objednána. Co na tom, že jsem byla objednaná na sedmou hodinu ranní, na lačno, protože jsem šla i na odběry krve. Na milost jsem byla vzata až v devět. To jsem už ovšem měla být na očním.

„Máte s sebou i moč?“ zeptala se mě sestřička. Moč jsem měla přinést, a tak jsem ji měla, sklerózou ještě netrpím. Postavila jsem ji na stůl. Ráno jsem neměla žádnou lahvičku, a tak jsem použila vymytou lahvičku z probiotického nápoje. Je malá, skladná, lehká, plastová a závitové víčko na ní dobře sedí. Sestřička si asi neuvědomila, na co se ptala. Její tvář se náhle rozsvítila úsměvem, sestřička popadla lahvičku a poděkovala. Pak si to asi uvědomila.

„To je moč?“ zeptala se.

„Ano.“

Chudák zdravotní sestra. Myslela si, že je to drobný úplatek.

Od praktického lékaře jsem zamířila, už se zpožděním, k očnímu lékaři. Omluvila jsem se sestře hned po příchodu. Nevadilo jí to. V čekárně totiž čekali pacienti, kteří byli objednáni dávno přede mnou a ještě se nedočkali. I já tak, ač se zpožděním, v čekárně seděla přes hodinu.

„Máte pro mě minulou zprávu?“ zeptal se mě specialista.

„Nemám.“

Musím podotknout, že předchozí zprávu nosím do této ordinace celé roky. Vždy ji přinesu a lékař mě napomene, že zpráva je pro mě a mého praktického lékaře. On sám má vše v počítači a v mé kartě, a tak zprávy nemám nosit. Nyní jsem ji poprvé nepřinesla, a byl to problém. Pan doktor se tvářil dotčeně. S poznámkou: „Jsou to vaše oči,“ mě nakonec vyšetřil. Já nechápala, proč mám mít zprávu starou šest měsíců, když mě lékař v ordinaci má naživo. Vždyť jsem ho jen poslechla a své zprávy dle instrukcí odevzdala u praktika.

Na závěr jsem musela na ortopedii. Několik měsíců si zde léčím namožený kotník. Jakmile jsem se dostala do ordinace, pan doktor mi poklepal na koleno a zeptal se mě, jestli bolí.

„Ne, nebolí,“ řekla jsem překvapeně. Zřejmě předpokládal, že zánět v kotníku postoupí až ke koleni? Pan doktor se i nadále zajímal o mé koleno a o kotník nejevil zájem. „No vidíte, paní Adámková, jak nám to zabralo,“ řekl na závěr.

„Já ale nejsem paní Adámková,“ podotkla jsem. Ano, pan doktor si nedopatřením otevřel zdravotní kartu jiné pacientky, ač jsem mu odevzdala svůj průkaz zdravotního pojištění. Nutno podotknout, že mé příjmení nezačíná ani na písmenko A!

„A proč jste mi neřekla, že nejste paní Adámková,“ obořil se na mě lékař pobouřeně.

„Vždyť vám to právě říkám. Navíc jsem vám dala svůj průkaz,“ oponovala jsem.

„Buďte ráda, že jsem vám nenapsal léky na koleno, které vás vůbec nebolí. Nejsou právě nejlevnější,“ řekl mi lékař na závěr. A tak mi napsal jiné léky, na kotník. Že by byly nejlevnější, o tom se nedá ani uvažovat. Navíc to byl už pátý druh, s odstupem času mohu prohlásit, že také neúčinný.

Domů jsem se dobelhala téměř večer. Poučená. Od tohoto dne nosím k lékařům všechny jejich zprávy a nedám na tvrzení, že je nepotřebují, ihned při vstupu hlásím nahlas své jméno a na lahvičky s močí pro jistotu píšu fixem, co obsahují. No, a abych nevybočovala, vezmu sestřičce aspoň čokoládu.