Leoš Mareš: Nikdy bych nepřijal výzvu, která jde přes moje limity

Jediné dva koncerty ve Fóru Karlín nebo účinkování v taneční soutěži Stardance jasně dokazují, že se ostřílený moderátor Leoš Mareš umí postavit téměř čemukoli. Nejraději má výzvy, které ho kultivují a někam posouvají.  Nikdy však nepřijme výzvu, o které ví, že je přes jeho limity.

Co pro vás znamená slovo výzva?
Leoš Mareš: Slova výzva nebo anglicky challenge, slýchávám velmi často a někdy si říkám, že jsou v dnešní době možná trošku nadužívané. Pro mě znamená vytyčení určitého cíle. Výzva je věc, která nutí člověka vystoupit ze své komfortní zóny. Dělat věci, které vás dovedou k cíli s vynaložením zvýšeného úsilí.  Možná se bojíte, že to nezvládnete, ale chcete to dokázat sobě a lidem kolem vás. Výzva má mít dlouhodobější charakter. Pokud se jedná o něco krátkodobého, beru to spíš jako sázku.

Jak se k výzvám stavíte vy sám? Kladete si je často?
Leoš Mareš: Jak kdy. Některé výzvy mám zapuštěné hluboko v sobě a postupně se dostávají napovrch. Jako když tají ledovce. Například uspořádat svůj vlastní koncert. To ve mně bylo zakořeněné tak silně, a dralo se postupně napovrch, až jsme koncert nakonec uspořádali. Jindy to jsou spíše touhy, jako tomu bylo u taneční soutěže Stardance. Když jsem dřív na pořad koukal, tanečníkům jsem záviděl.  Jakou mají partu, co utvořili za tým, a že jsou vlastně jedna velká rodina. Tanec jsem měl vždycky rád, ale aktivně jsem se jím zabýval naposledy v tanečních. A pak mě najednou oslovili, tak jsem neváhal a výzvu přijal.

Pro všechny bylo překvapením, když jste oznámil svůj první koncert. Jak jste se této výzvě postavil?
Leoš Mareš: Ano, to byla výzva, která mě stála hodně úsilí a nervů. Chtěl jsem totiž, aby to byl skutečně koncert, což nikdo moc neočekával. V sále byla skvělá energie už před začátkem první písničky. Když jsem při zkouškách poprvé vešel na jeviště, které bylo mnohem větší, než jsem čekal, úplně se mi podlomila kolena. Před samotným koncertem mě uvědomění, že lidi přišli jenom na mě a chtějí vidět to, co předvedu, skoro paralyzovalo. Byl jsem tak dojatý, že při první písni, Třech slovech, se mi klepal hlas. Byl jsem hotový z toho, jak lidé křičeli a to jsem nečekal. Dodalo mi to energii. Jeden host mi potom řekl, že „Dnes ti lidi dali zpátky to, co celý život dáváš jim“.

Bylo pro vás účinkování v taneční soutěží opravdu náročné? Jak jste to všechno zvládl?
Leoš Mareš: Mám rád úspěšné projekty a nepouštím se do ničeho, co vím, že bych nezvládl. Při Stardance i při realizování koncertu jsem zkrátka věřil, že to při enormním nasazení dokážu. A nakonec se to povedlo. Nejsem neřízená střela. Kdybych cítil velké riziko neúspěchu, nešel bych do toho. Musím mít, alespoň teoreticky, možnost to dokázat. Můj táta vždycky říkal: „Snaha dobrá, ale důležitý je výsledek.“

Před nedávnem jste se objevil na obálce časopisu. Kvůli tomu jste začal cvičit, byla to dlouhá cesta? 
Leoš Mareš: Cvičit jsem začal kvůli sobě a nabídka na focení přišla až po třech měsících. Ano, cesta byla dlouhá a strastiplná. Naplánovali jsme jídelníček a cviky, a začal jsem na sobě pracovat. Ještě tu hraje roli další faktor. Jsem hrozně netrpělivý a chtěl jsem vždy všechny věci hned teď. Potřebuji, aby se výsledky dostavovaly nanejvýš do půl roku! Ať to stojí, co to stojí! Ve Stardance se to povedlo. V červenci se začalo trénovat, v říjnu byl přenos a v prosinci konec. Podobné je to s posilováním. S tím jsem začal v listopadu a v březnu už jsem se fotil na obálku časopisu. Za pět měsíců toho můžete stihnout hodně. Naopak, když jsem chodil na golf, po pěti měsících to byla pořád hrůza. To mě potom najednou demotivuje a ztrácím zájem.

Co pro vás byla největší životní výzva?
Leoš Mareš: Stát se slušným člověkem! Ne, to říkám v nadsázce, i když… Pro mne to asi opravdu byla soutěž Stardance. Sice to tak v televizi nevypadá, ale účast a tréninky jsou doopravdy devastující. V polovině pořadu jsou soutěžící tak unaveni, že se přestávají bát vypadnutí, naopak se začínají bát, že nevypadnou! A poslední velká výzva bylo cvičení. Je to opravdu dřina a úplně jiný způsob života. Měl jsem i dvoufázové tréningy, jako bych se připravoval na olympiádu. V tu dobu jsem zároveň dělal  vrcholového sportovce i profesionálního umělce. Organismus vydrží hodně, ale celý život bych tak vést nechtěl.

A co vaše začátky na Evropě 2? To musela být výzva!
Leoš Mareš: Evropa 2 pro mě nebyla žádná výzva. Byl to životní sen. Vždycky se tam těším. Když jedu do práce, občas poslouchám i jiné rádio a když tam slyším něco podnětného, tak hned přemýšlím nad tím, jak to s Patrikem Hezuckým zpracujeme a budeme rozebírat u nás. A jak se zasmějeme.

Existuje něco, co byste nezvládl moderovat? Na co byste si netroufnul?
Leoš Mareš: Moderování je řemeslo. S podporou a poctivou přípravou dokážete moderovat všechno. To je jako ptát se kytaristy, jestli by dokázal zahrát na různých místech. Všechno se dá moderovat, dokonce i dopravní zácpa. Klidně bych mohl moderovat teleshopping. Jestli by mě to bavilo, to je další věc. Prostě práce jako každá jiná. Otázkou zůstává, zda vám to přináší radost.

Směřoval jste k této profesi odmala?
Leoš Mareš: Celoživotně jsem byl moderátor a organizátor. Tak, jak moderuji nyní, jsem to dělal už na základní škole. V osmé třídě jsem zorganizoval soutěž Miss. Připravil disciplíny, systém volby a moderoval jsem. Před prázdninami se na to ve škole oficiálně vyčlenilo celé dopoledne!  Vždycky to ve mně bylo. Když moderuji, tak je moje vůdčí povaha žádaná, poptávaná. Organizuji hosty, řídím to, dávám tomu hlavu, patu a pointu. Projevuje se to ale i v normálním životě, kdy moje vůdčí osobnost není vždycky žádoucí, to se musím trochu hlídat a nedrat se zbytečně dopředu, ale nechávat prostor ostatním. 

Bavila by vás i jiná soutěž? Přijal byste další podobnou výzvu?
Leoš Mareš: Je pravda, že mi teď chodí hodně nabídek. Na svém twitteru jsem to glosoval „Nová doba. TV mi volají, abych v pořadech soutěžil. Stardance – OK. Hlas – neumím zpívat. Pevnost Boyard – nemám volno. Chcete být milionářem? – už jsem“. Já jsem opravdu hlavně moderátor. Mám sice rád srandu akce, ale výzva, by podle mě měla obsahovat kultivaci a posun, ať už přímo pro mě, nebo pro mé okolí. Soutěžit například v pojídání čehokoli mi přijde bezpředmětné. Tyhle výzvy mě odrazují, nemají smysl, jsou k ničemu.

Co vaše děti? Jsou také tak ambiciózní a nadšené do výzev?
Leoš Mareš: Zrovna o víkendu jsem učil syna skákat do vody z hausbótu, chtěl si zkusit ten adrenalin. Musel jsem mu vysvětlit, že skákat může jen proto, že je to známé prostředí s dostatečnou hloubkou, kde se mu nic nestane. Nechtěl bych, aby se jen tak nechal zmanipulovat a vyhecovat a potom neuváženě někde skákal jen proto, že jde o výzvu a skáčou všichni.

Internet je poslední dobou plný podobných výzev. Zaujala vás nějaká?
Leoš Mareš: Zrovna tenhle týden jsme se o tom bavili v ranní show. Některé výzvy, říkejme tomu spíš sázky, na Youtube jsou velmi bláznivé. Teď jsem viděl Youtubery, jak testují nebo dokazují to, o co by se normálně nepokusili. Jako je tomu ve videích s Milka tyčinkami. Parta kamarádů testuje vlastnosti tří tyčinek naprosto ulítlým způsobem. Skáčou ze 7 metrů nebo se učí karate. Je to pro mladé; zábavné a odvážné. Já už v životě hledám spíš takové výzvy, které mě posunou a udělají lepším člověkem. 


I vy můžete otestovat vlastnosti nových Milka tyčinek. Vyzkoušejte křupavost Milka Nussini, nadýchanost Milka Tender nebo ideální mix chutí v tyčince Milka Oreo a podělte se o to s námi.  Zapojte se do soutěže na instagramu pod #pridejseknam a Milka vás odmění.