Nakonec se to bez pomoci neobešlo, ale společně jsme přivedli na svět 15 krásných selátek! Bohužel byl jeden problém, a to ten, že na poslední nejslabší selátko nezbyl struk.

A přesně takhle jsem přišla ke svému domácímu mazlíčkovi jménem Mamánek.

Vzala jsem si toho malého tvorečka domů a starala se o něj jako o miminko i přes dědovy obavy, že maličký nepřežije. Přežil, odkrmený na sunaru. Později jsme přešli na různé obilninové kaše, pak na normální prasečí stravu.

Mamánek byl opravdu mamánek, spal se mnou v posteli, byl zvyklý na vodítko a nošení se v kabelce, poslouchal lépe než kdejaký cvičený pes, ale hlavně to byl můj veliký ochránce.

Miloval hlavně koupání a drbání rejžákem a to hlavně na zadku a za ušima. Občas jsme chodívali po dešti na rozbahněnou louku, aby se mohl hezky rochnit.

Často si ze mě lidi utahovali, že je jako moje dítě, že není možné, jak mě poslouchá a mazlí se se mnou, ale mně to bylo jedno. Prasátka jsou hodně inteligentní a čistotná zvířátka, mám je nejraději.

Nikdy jsem neměla věrnější a milující zvíře jako byl Mamánek a já nikdy žádné zvíře nemilovala více než právě jeho.

Ano, píši v minulém čase, protože už tu s námi tři roky není, ale nikdy na něj nezapomenu.

Mamánku, doufám, že se zase jednou sejdeme a pomazlíme se.

Nickey - čtenářka
ChytráŽena.cz