Let motýlů

Jsem motýl, kterému utrhali křídla, a tak se tu jen tak plácám…

Jsem ženská po padesátce. Takové to divné období. Muž mi zemřel, děti vyletěly z hnízda, a já zůstala sama. Jeden jediný vztah od úmrtí manžela nevydržel. Trval několik let a byl docela pěkný, ale jak už to tak bývá v dnešní době, něco se pokazilo. Rozešli jsme se v dobrém, ale nepovažovala jsem za vhodné zůstat jeho kamarádka.

Zvykla jsem si. Měla jsem svou práci, kterou miluji, rodinu, přestože děti se odstěhovaly příliš daleko, a tak se vídáme hodně málo. Málo na to, aby mi to stačilo. Ale na všechno se dá zvyknout. Začala jsem si užívat své koníčky, sama, nebo občas s nějakou kamarádkou. Tím, že mám práci, ve které jsem v neustálém kontaktu s lidmi, mi ani nepřišlo, že tak uběhly dva roky. Dva roky, kdy jsem naposledy milovala, kdy mě někdo svíral v náručí. Nechyběl mi muž. Každý den jsem žila naplno. Vztahy jsem vytěsnila ze života. 

A pak jsem hledala rehabilitaci po zlomenině nohy. Všude mě odmítali a mě napadlo, že bych využila sociální sítě k dotazu. Napsal mi jeden pán a doporučil lékaře blízko mého bydliště, u kterého jsem byla. Řekl mi, že nepřijímá nové pacienty. Radek, tak se jmenoval v tu dobu můj zachránce, se za mě přimluvil. Lékař byl totiž jeho kamarád. A tak se noha spravovala a Radek se toužil se mnou vidět osobně. Nejdřív jsem nechápala. Nevěděla jsem, kolik mu je a jak žije. Co může ode mne chtít? Chvilku jsme si psali, žertovali a já postupně ztrácela obezřetnost. Vyměnili jsme si fotky, když jsem zjistila, že je o tři roky starší než já.

Když jsme si povídali přes aplikaci v telefonu několikátou noc, my si totiž náramně rozuměli, řekla jsem mu, jak jsem kdysi v žertu běžela z kopce a křičela, že jsem obří motýl. Byla jsem tenkrát s kamarádem na horách a on se tehdy do mě bláznivě zamiloval. Byli jsme mladí, nepopsané listy. Z toho kamaráda se pak stal můj muž. Zažila jsem s ním spokojené manželství, narodily se nám děti a nebýt kruté nemoci, která mi ho vzala, byli bychom spolu stále, dva zamilovaní motýli.

Radek zareagoval neobvykle. Druhý den mi poslal svou maličkost ve videu. Běžel střemhlav z kopce a křičel: „Jsem motýl! Jsem motýl!“ Tak mě to dojalo! Pouštěla jsem si to video pořád dokola, a když mě Radek opět pozval na kávu, souhlasila jsem. Co se může stát?

Hned v úvodu jsem mu řekla, že nikoho nehledám. „A nechceš?“ zeptal se. Zaváhala jsem. Jsem opravdu přesvědčená, že dokážu žít už sama? Možná přijdou vnoučata a budu mít zábavu. A co když ne? Jsem opravdu připravená být až do konce života sama? Radek byl ještě ženatý. Bydlel už zvlášť, alespoň přes léto, ale zatím nedošlo k rozvodu. Se ženou se naučili žít a nedělat si naschvály. Přes zimu byl Radek ve společné domácnosti, ve svém pokoji, a s ženou se stěží viděli. Intimně nežili už dva roky. Přesně tak dlouho jako já, když mi vztah skončil. Byli jsme na tom podobně. Rozuměli jsme si od prvního okamžiku, a tak opití tím, jak si rozumíme, skončili jsme hned druhý den na zahradě. Byl to polorozpadlý domek, neútulný a neudržovaný. Chápala jsem, že v zimě by tu zmrzl. Magická přitažlivost zahrála svou roli. Brzy jsme lítali v tom, co jsem ve svém věku neočekávala.

S Radkem jsem se vídala měsíc. Nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Neustále mě překvapoval až dětinskou hravostí a drobnými dárky. Nic velkého. Přišel ale nečekaně s náručí plnou třešní, se slunečnicí, z které jsme pak společně vyzobávali semínka.

A přišla zima. Radek se stěhoval zpět k ženě, jen na přespání. Většinu nocí trávil ale u mě. Dělili jsme se o jednu postel, o jednu přikrývku, vdechovali navzájem svůj dech a navzájem se ujišťovali, jak nám je spolu krásně. Po čase jsem vyslovila myšlenku, že je mi nepříjemné, že je stále ženatý. „Nejsem s ní. Je to matka mých dětí, tak to nech na mě,“ řekl. A tak jsem mlčela.

Bylo mi s Radkem krásně, milovali jsme se denně, ale cítila jsem se špatně, že nás může vidět kdokoli z jeho sousedů. Já měla vše vyřešené, nemohla jsem se za nic stydět. Radka zaznamenali už i mí sousedé. Dělila jsem svůj čas po práci mezi Radka a své staré rodiče. Těšila se na chvíle s ním, a přesto jsem chtěla být víc. Chtěla jsem být jeho princezna a toužila jsem, aby o mně řekl své ženě. Chtěl to udělat hned na začátku našeho vztahu. Tehdy jsem mu to vymluvila, že je příliš brzy. A tak si Radek zvykl, že má vlastně tři domovy. Nevadilo mu občas být na polorozpadlé zahrádce, v době, kdy jsem byla v práci, jen o pár domů dál v domě, kde bydlela jeho žena a jeden ze synů, a ostatní dny trávit se mnou. Jemu to nevadilo, ale mně bylo nepříjemné, že občas hledá sůl, nebo si nevzpomene, kde mám vlastně kafe. Inu, tři domácnosti. Radek začal být nervózní z mých vzdechů a připomínek, že by si měl udělat konečně pořádek se svým manželstvím. Tolik mě to trápilo. Ač jsem to nechtěla dát najevo, občas jsme se pohádali.

„Ty si myslíš, že bude vždy vše podle tvého?“ zeptal se. A tak jsem si uvědomila, že nesmím na Radka tlačit. Podzim se chýlil do finále, začalo se ochlazovat, a já věděla, že zase přijdou dny, kdy občas přespí tam, kde žije jeho žena. Chtěli jsme si užít poslední teplé chvilky ještě na zahrádce a domluvili jsme se, že si opečeme párky.

„Až přijdu z práce, vyzvednu tě doma a zajedeme a uděláme si krásný den,“ slíbil mi Radek, který měl ten den ranní, zatímco mě čekala noční směna. Koupil párky předem, já nachystala zeleninu a pečivo a přes den jsem odpočívala. Pokud se u něj zdržím déle, nevydržela bych bez spánku.

Vyzvedl mě malinko dřív, než řekl. Vlastně mě vzbudil zazvoněním. Seběhla jsem dolů k autu a žertovala, že jeho motýl přiletěl.

Když jsme přijeli na zahradu, která je vzdálená od našeho města 15 kilometrů, měli jsme ještě dobrou náladu. Pak Radek zjistil, že někde zapomněl nebo ztratil klíče. „Třeba je má tvá žena,“ vyslovila jsem myšlenku, která mě náhle napadla. „Ty nepřestaneš rýpat?“ osočil se na mě tak prudce, že jsem dostala strach. Rozdělal mlčky oheň.

„Jestli chceš, uvař kafe,“ vrazil mi neurvale dózu s kávou do ruky. Náhodou koupil novou, a tak jsme si mohli uvařit kávu, napít se vody a vlastně by nám nic nechybělo. Jen když jsem se sháněla po cukru, vynadal mi, jestli nevím, že klíče ztratil a cukr je uvnitř, v domku. Nevím, jestli to zkazil ten cukr, ale dosud sladký život vystřídala příchuť octa. Já odmítla kávu, protože hořkou neumím vypít, a on mě nazval nejdřív rozmazlenou holkou, a pak mnohem peprnějšími výrazy. V jednu chvíli vztáhl ke mně dokonce ruku. Neudeřil, ale vynadal mi, že jsem rozmazlená fiflena, která je umanutá a musí být po jejím. 

Nikdy v životě jsem nic neměla se ženatým chlapem. Zadaný muž byl pro mě vždy tabu. Jednou jedinkrát jsem uvěřila sladkým slůvkům, jak se cítí sám a jak má své manželství navždy ztracené. Teď tu stál a hrozil. Najednou mi tekly horké slzy po tváři. Bála jsem se promluvit a pohnout. Byl úplně nepříčetný. Už se ani zdaleka nepodobal mému motýlovi. I já cítila, jak mi odpadávají křídla a k lavičce, na které jsem seděla, jako by mě přikovali. Nakonec vytáhl zpoza nějakého trámu flašku. Doteď jsem ho neviděla nikdy pít alkohol. Tvrdil, že je abstinent jako já. Pil a pil a tváře mu hořely buď vypitým alkoholem, nebo zlobou. Začala jsem se ho bát. A pomalu, jak přicházel večer, jsem si také uvědomovala, že se musím dostat do práce. Přece mě nemůže vézt autem?

„Musím do práce,“ špitla jsem. „A víš, že mě to vůbec nezajímá? Sedíš tu jako princezna a s ničím mi nepomůžeš. Ani jsi mi nepomohla se dřevem.“ Byla to pravda, měla jsem na sobě novou bundu, abych se mu líbila, navíc jsem musela do práce, kam jsem nemohla přijít v teplákách. Nechala jsem párek párkem, motýla, z kterého se stal naštvaný sršeň, a utíkala ze zahrady směrem k lesu. Odtud to bylo do města nejblíž. V domnění, že se vzpamatuje, jsem po pár krocích zpomalila. Sršeň asi dál nasával a já mu byla naprosto lhostejná. Po asi dvou kilometrech, to už jsem měla být v práci, mě napadlo zavolat si taxíka. Ve stejnou chvíli mi volala kolegyně, která čekala na prostřídání. Do práce jsem dorazila se zpožděním, ale celá. Motýl s polámanými křídly, který dolétal.

Trvalo to dlouho, než jsem se z nočního letu potřeštěného motýla vzpamatovala. Nikdy jsem už nenapsala já jemu a nikdy ani on mně. Jak to začalo, tak to také skončilo. Nevím, jak žije a kde žije. Možná si chtěl jen užít. Možná ty sliby a doteky a společné plány byly jen nějaký sen.

A proto… Jsem motýl, kterému utrhali křídla, a tak se tu jen tak plácám…