Vzpomínky jsou a budou vždy jako bumerang. Stejně jako on i ony se vrací a tím silněji, čím více nám přibývají léta. A vzpomínek na svém kontě mám několik, a většinou jsou to vzpomínky hodně příjemné, nezapomenutelné a ráda se k nim vracím.

Když mé mamince zemřela její maminka a moje babička, které jsme říkávaly se sestrou stařenko, tak po ní zdědila starou chalupu, u které byla velmi velká zahrada. Byl to totiž bývalý grunt, kde bylo hospodářství s koni, hovězím dobytkem, samozřejmostí byly slepice a pejsci na hlídání. Pamatuji si až moc dobře, když jsme tu jezdívaly jako malé děti s rodiči, kteří tu jezdili babičce pomáhat. Bylo také s čím. Byla tu spousta ovocných stromů na zahradě a hned za ní bylo pole, kde se pěstovalo obilí, ale také řepa a brambory. Spolu s babičkou tu bydlel také její syn a náš strýc, který byl tím největším babiččiným pomocníkem. Jeho tragickou smrtí se tato činnost ukončila, babička byla už stará a po jeho smrti si moje maminka vzala babičku k sobě, aby se o ni ve stáří mohla postarat. A myslím si, že babička s námi prožila spokojené stáří a byla milovaná maminkou i námi dětmi. Až do její smrti se maminka o ni velmi vzorně starala, a co jsme zvládly také my, tak jsme pomohly také. Bylo mně 10 let, když babička zemřela. Po celou dobu zejména v sezonu se jezdilo na chalupu, aby se posekala tráva, sklidilo ovoce a udělalo se v chalupě, co bylo potřeba.

Po její smrti pak maminka tuto chalupu zdědila, své sourozence odplatila a chalupu se snažila udržet, než my se sestrou budeme dospělé, abychom se mohly vyjádřit, zdali sem některá půjdeme, popřípadě si tu postavíme novostavby.

Dlouhé roky se tu jezdilo a jezdili jsme zde nakonec trávit  prázdniny a dovolené. Jezdili jsme tu vždy společně s rodiči a tato chalupa se stala druhým naším domovem. Čím starší jsme se sestrou byly, tím více kamarádů jsme si v této vesnici nacházely. Tato vesnice je totiž moc družná, jsou zde moc příjemní a hodní lidé. Postupem času jsme se tu nakonec cítili lépe, než ve své rodné vesnici.

Po ukončení povinné školní docházky jsme právě zde začaly chodit nejčastěji na zábavy, které bývaly s dechovkami a kupodivu na které tu chodilo spoustu mladých i těch dříve narozených. Takže spoustu těchto zábav jsme navštívily i se svými rodiči. My seděly s mladými a oni zase se svými vrstevníky. Je jasné, že jsme tu měly opravdu hodně kamarádek i kamarádů. A na jedné letní zábavě jsme se se všemi našimi kamarády domluvili, že bychom mohli udělat na zahradě za chalupou jednou táborák. Ovšem museli jsme se dovolit rodičů. Ti nám to samozřejmě povolili, a když jsme to řekli těm našim přátelům, tak byli zejména kluci velmi aktivní a postarali se o dřevo. Toho bylo dost, vždyť z každé strany této vesnice je les. Nanosili jej tolik, že se ani všechno nespálilo. Když tu hromadu uviděli rodiče, tak měli strach, abychom nepodpálili chalupu. Ale strach byl zbytečný, ohniště bylo daleko od chalupy a bylo na místě, kde se běžně pálil zahradní odpad. Čili  nebyly ohrožené ani ovocné stromy.

Ani nevím jak, ale když my jsme měli akci na zahradě, tak záhadným způsobem i naši rodiče měli svou party na chalupě. Nakonec jsme se všichni pokaždé zabavili tak, jak jsme si představovali. Takže byly vždy nakonec u nás 2 párty - já je pojmenovala zahradní a chalupářská. A my se sestrou jsme byly jen rády, že na nás nebudou mít rodiče čas nás hlídat, co děláme, jak se bavíme a jak se chováme. Myslím si, že vše bylo vždy v normě a ve vší slušnosti. Kdyby tomu tak totiž nebylo, tak určitě by byla jen jedna taková párty. A že jich vždy v létě bylo! A pokaždé se stejným scénářem. Nás mladých se pokaždé scházelo okolo 30 osob, bylo veselo, jedlo se a popíjelo, ale patřilo k tomu také objímání se s chlapci, líbání - prostě samá romantika. Nad hlavami svítily hvězdičky a měsíček, nohy nám zahříval ohníček, opékaly se špekáčky a při kytarách zněly trampské písničky. Většinou jsme se všichni rozcházeli do svých domovů až když začalo svítat. Až jsme se vyspali jak my děti, tak rodiče, pokaždé se šlo první na zahradu zkontrolovat ohniště. Pokaždé se jen naši divili, kolik tam leží sklenic od piva, tvrdého alkoholu a sodovek. „Kde se to tam vše nabralo?“ Pokaždé zazněla tahle otázka od rodičů.

Sklenice se posbíraly a většinou pokaždé stačily na pondělní nákup základních potravin, jako je mléko, chléb, rohlíky a máslo nebo nějaká uzenina. Tehdy se sklenice vykupovaly za 1 Kč a rohlík stál 30 haléřů, máslo tuším že 8 Kč, chléb myslím byl za 3 - 5 Kč, a uzenina také nebyla drahá. Ale tenkrát byly mzdy také někde jinde, než jsou dnes. 

A jak to dopadlo s chalupou a se zahradou? Chalupa se prodala asi před 25 lety, ta  se zbourala a na jejím místě stojí 2 novostavby a zahrada se prodala asi teprve před 3 lety, až bylo jasné, že ani naše děti tu stavět nebudou. Ale vzpomínky se neprodaly, ty prodat nejdou a je to jen dobře. Ty jediné zůstaly a dokud budu žít, budou stále v mém majetku. A jsou to opravdu moc milé vzpomínky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10