Letní cyklovýlet

Uběhla zima, jaro, a opět jsme tu měli léto. Tehdy to bylo asi pět let, co jsem se naposledy pokusil o cyklistiku. Stále jsem byl sportem nepolíbený panic a kolo se mi zdálo jako vhodný prostředek k zasvěcení. Na kole jsem přece jezdit uměl! Zbývalo mi si tento dopravní prostředek pořídit. V těch letech koupit kolo nebylo tak lehké. Kolo bylo podpultovým zbožím. Nebyl ani nikdo, kdo by mi tak nedostatkové zboží půjčil.

„Já myslím, že na půdě je ještě kolo po tvém otci,“ řekla mi jednou máma, když jsem se jí svěřil se svým záměrem. Bylo tam! Nevím, jestli se tomu dalo říkat kolo, ale něco vzdáleně připomínající tento stroj bylo opřeno o zadní stěnu a zčásti zaházeno krámy. Snesl jsem kolo z půdy a nejdřív ho zbavil pavučin a špíny. Duše kola byly zteřelé, a tudíž prázdné. Po týdenním běhání jsem konečně sehnal nové a namontoval je. Pak jsem se postaral o rezivějící konstrukci. Přestříkal jsem kolo jedinou barvou, kterou jsem měl k dispozici. Byla to stříbrná barva, použil jsem ji párkrát na okapy. Výsledek se leskl ve sluníčku.

Následující víkend jsem svého stříbrného oře osedlal. Musel jsem se co nejdřív vzdálit někam za město. Stříbrňák totiž přitahoval pohledy zvědavců. Aspoň mi ho nikdo neukradne, uklidňoval jsem se. Myslím, že nikdo neměl o krádeži ani nejmenší zájem, kradli by ho možná jen ze škodolibosti. Ale škodolibější bylo mi ho ponechat.

Na stříbrném kostitřasu mě bolela má odvrácená strana tváře téměř okamžitě, kdy jsem na vozítko nasedl. Byl to těžký, fortelný stroj. Alespoň vydrží, uklidňoval jsem se a s námahou jsem se dal do šlapání do kopce. Málem jsem si přivodil infarkt. Když jsem kopec, no, kopec, byl to takový menší kopeček, zvládl, naskytl se mi krásný výhled na městečko. To za tu námahu opravdu stálo. Následovaly rovinky. Potil jsem se i při nich. Aby mi cesta lépe utíkala, dal jsem se do zpěvu. Složil jsem si dokonce svou vlastní píseň:

„V tomhle dnešním hicu

vylez jsem si na půdu,

ve sportovním triku

doma sedět nebudu.

Já kolo mám, já kolo mám,

dlouhou cestu udolám, udolám!“

Řval jsem jako na lesy. No, lesy tu nebyly. Jel jsem po cestě uprostřed polí a věřil, že mě neslyší šoféři aut, která mě předjížděla. Moc jich v tehdejší době nebylo. Stačilo přece, když viděli podivného rudolícího chlapíka ve zpětném zrcátku. Nápadně mi to asi slušelo. Když jsem se vyšplhal na návrší, pod kterým je rybník, ke kterému jsem se chodíval koupat, rozhodl jsem se pořádně to rozjet. Jel jsem z kopce, vítr si pohrával s mými vlasy i s plandavými nohavicemi mých zánovních tepláků. To, že jsem si neměl tepláky oblékat, jsem poznal až potom. V jednu chvíli se nohavice připletla do řetězu a kolo prudce zabrzdilo. Já přeletěl přes řídítka. To už jsem byl u rybníka. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Bicykl ležel opodál a jeho přední kolo připomínalo osmičku. Ze mě kapánek tekla krev. Když jsem zjistil, že nemám nic zlomeného a můžu docela i chodit, smyl jsem krev v rybníce, zahodil utrženou nohavici a odbelhal jsem se domů. Ještě že jsem měl svého stříbrňáka, i když zraněného. Poskytl mi nutnou oporu. Domů mi to trvalo víc než dvě hodiny. Dostatečně dlouhou dobu, aby se mi v hlavě rozsvítilo a já se nadobro rozhodl, že cyklista ze mě nebude. Kolo jsem poté odvezl do šrotu a navždy skončil s cyklistikou. Jsou přece i jiné sporty, ne?

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete