Nejenom na lidi působí letní vedra vražedně. Malí i velcí obyvatelé akvária jsou na tom úplně stejně a někdy z toho mohou vzniknout velmi nepříjemná překvapení. Zvláště u zvířat, u kterých byste to nikdy nečekali – u šneků.
Ampulárie neboli ti dožluta vybarvení šneci ze zverimexů, jsou mými oblíbenými obyvateli akvária. Nikdo to nechápe, dokud nemá možnost je nějakou dobu pozorovat na vlastní oči. Nejaktivnější jsou, když se podává jídlo. V tu chvíli se změní na bleskoplže a v několika minutách obsadí všechny granule a další krmivo dopadlé na dno. V našem akvárium mají ale konkurenci – skoro deseticentimetrovou thajskou přísavku rovněž žluté barvy. Tam mezi ně vletí, mává ocasem, že by se za její techniku nemusela stydět ani štika z rybníka Brčálníka, a milí šneci jsou rázně odpinknuti někam k zadní stěně. Což jim ale nevadí, a okamžitě se hrnou zpět.
Mají samozřejmě i svoje vlastní papáníčko. Nejvíce milují kolečka salátové okurky. Je docela legrace pozorovat, jak ampulárka visí na jednom kolečku, které se s ní různě otáčí a plave a ona do něj vykusuje díru...
A ještě musím zmínit nadechování. Ampulárky totiž potřebují k životu vzdušný kyslík, takže se čas od času dohrabou k hladině a vystrčí nad ni dlouhý chobot. Pak začnou celým tělem vzduch pumpovat. Pokud mají pocit, že se dole děje něco zajímavého, zkrátka se pustí a dopadnou volným pádem rovnou na dno.
Jednou odpoledne jsem se vrátila z parku o něco dřív. Už ve čtyři hodiny. Bylo strašné vedro a mě bolela hlava. Jen tak ze zvyku jsem se mrkla do akvárka a čekal mě šok! Všech pět ampulárek se povalovalo na štěrku, bez jakéhokoli pohybu. Začala se mě zmocňovat panika. Asi jsme zase prošvihli výměnu vody. Ampulárky jsou na to totiž hodně citlivé, ale manžílkovi se nikdy do výměny poloviny ze 400 l vody moc nechce.
Zkusmo jsem jednu vytáhla a různě do ní šťouchala, ale nic. Začala jsem brečet, ale z nějakého důvodu jsem ji vrátila zpátky a nakrmila ryby. Když jsem šla okolo akvárka za chvíli, nestačila jsem se divit. Všechny moje „holky“ se čile plazily po štěrku a cpaly se. Dostala jsem hysterický záchvat smíchu. Tak ony si dají odpoledního šlofíka, a já z toho málem dostanu infarkt! Nejradši bych je všechny opusinkovala, ale líbejte šneka!
Za 14 dní mi ale tenhle šok moji miláčci bohatě vynahradili. Nakladli svou první snůšku vajíček. Od té doby přibyly další dvě a z té první se už předevčírem začali líhnout dvoumilimetroví drobečci. Jen doufám, že nebudou mít stejný smysl pro humor jako jejich rodiče!
Notburga - čtenářka
ChytráŽena.cz