Měla jsem po maturitě a už jsem si našla také zaměstnání. Nastoupit jsem měla v září na ředitelství podniku sídlícího v našem městě. Nastaly prázdniny, pro mě poslední v životě. Velice jsem toužila prožít je jinak, dobrodružněji, než kdy předtím. Tehdy za mnou přišla Ivona. Ivona byla spolužačkou ze základní školy, která, na rozdíl ode mne, se vyučila a už rok pracovala.

Nyní se ale rozhádala se svým nadřízeným, který byl zároveň jejím milencem. Ženatým milencem. Záleželo jen na čase, kdy se nevěra provalí a Ivona to jako milenka zadaného muže odnese. Právě to se na konci školního roku stalo a Ivona přišla o zaměstnání. Teď plakala. Těžko říct, jestli víc kvůli nevěrnému milenci, nebo kvůli ztrátě dobrého zaměstnání. Bylo samozřejmé, že muž dobře věděl, že nechce riskovat ztrátu dlouholeté manželky, která mu dala dvě děti a s kterou vybudovali zvenku spokojenou domácnost a oba měli také bohaté společenské vztahy se svým okolím. Na druhé straně stála mladá, hezká, ale přece jen ztřeštěná nezajištěná holka, s kterou by se řítil do neznáma.

„Pojedu pryč, potřebuji to. Až pak si najdu novou práci a na všechny ženáče zapomenu,“ slibovala fňukající Ivona.

Tak ráda bych jí řekla, že na ženáče měla zapomenout už předtím. Když jsem ji ale viděla, zhroucenou, zlomenou a smutnou, bylo zřejmé, že nevěrníka má pořád ještě ráda, jen jsem ji objala.

„A kam chceš jet?“ zeptala jsem se. V hlavě mi svítila žárovka s nápisem „prázdniny“. Mé poslední!

„Pojedu stopem do ciziny,“ fňukla.

„Sama?“

„Chceš jet se mnou?“

Zaváhala jsem. „Ty se nebojíš?“

„Čeho bych se bála? Má sestřenice, když jí bylo tolik jako mně, možná ještě o rok méně, se pohádala s rodiči a stopem se dostala až do Řecka. V cizině to je jiné. Lidi ti dají najíst, napít, když jim s něčím pomůžeš, i přespat tě nechají. Pořád na to vzpomíná. Prý to byla její nejkrásnější dovolená v životě.“

Tak to má asi Ivona vrozené. Mají to v krvi. Já občas s Ivonou také někam stopem zajela po okolí a docela mě to bavilo. Vždy to bylo tajně, aby se rodiče o ničem nedozvěděli. Nikdy jsem se ale strachu u stopu tak úplně nezbavila. Co ale s prázdninami? Měla jsem našetřených pár korun, které by s bídou stačily na pár dní někde u rybníka pod stanem, a první výplatu budu mít vlastně až v říjnu. Ivona to nakonec líčila tak přesvědčivě, že jsem jí na nabídku kývla. Ve skrytu duše jsem se ujišťovala o tom, že to dělám jen pro svou čistě samaritánskou povahu. Co by si samotná holka počala ve světě? Když budeme dvě, budeme jedna druhou chránit.

Ivona si žila už ve svém, měla pronajatou garsonku, a tak se nemusela nikomu zpovídat. Já ale žila stále u rodičů. Namluvila jsem jim, že Ivoniny rodiče koupili chalupu a já tam jedu s kamarádkou na prázdniny, protože mě pozvali. Rodiče mi nakonec uvěřili. Vybavili mě doma upečenou buchtou, pár skleničkami maminkou doma naloženého masa, a když mě Ivona v předem domluvený den vyzvedla u nás, byli v klidu.

„To se může hodit,“ zkonstatovala Ivona, když pak viděla mou výbavu, a hned snědla dvě buchty, ač jsme byly teprve u nás ve městě.

S sebou jsme měly jen skromnou výbavu, která se vlezla do batohu. Karimatku, pár kousků oblečení, pláštěnku a ještě pár nezbytností. Nakonec bylo nejhorší dostat se právě na kraj naší země. Pak už to bylo snazší. Nebudu popisovat celou cestu. Dostaly jsme se nakonec až na kraj Bulharska. Ušly jsme za tři týdny, co jsme byly na cestách, přes padesát kilometrů, svezly jsme se jak osobními automobily, tak dvěma dodávkami a v jednom případě nás vzali i pohřebáci. Asi to mají zakázané. V tu dobu ale hustě pršelo, my se choulily na kraji silnice a posádce automobilu se nás asi zželelo. Ač jsme měly smíšené pocity, když jsme do auta určeného pro nebožtíky usedaly, z našich spasitelů se nakonec vyklubali celkem milí a veselí chlapíci. Nakonec nás ještě pozvali na párek v rohlíku a limonádu. Jen dvě noci jsme spaly venku, v lese. Jinak jsme vždy našly přístřeší někde po cestě. Dostaly jsme se například k lidem živícím se chovem hus. U nich jsme strávily dva dny. Na dvoře jsme jim hodně pomohly a vysloužily si za to nemalou výslužku. Ta nám umožnila zkrátit si naši cestu malinko vlakem.

Jak už jsem zmínila, naše cesta končila v Bulharsku. Dál už jsme pokračovat nechtěly. V malé přímořské vesnici jsme si našly pomocnou práci. Roznášely jsme nápoje, prodávaly zmrzlinu plážovým hostům, a když se pláž vylidnila a my měly konečně také volno, dokonale jsme si užily koupele v teplém moři. Náš prozatímní zaměstnavatel nám umožnil ubytování v chatce na kraji malého kempu, který sousedil s pláží. Byly to nakonec ty nejúžasnější prázdniny v mém životě, navíc mě nestály víc než dvacet korun, které jsem při odjezdu měla v kapse.

Mí rodiče se jen divili, že jsem se na chalupě někde u nás v horách krásně opálila. Možná se až nyní dozví, kde jsem tehdy byla. Vše je ale promlčené. S Ivonou, která si po návratu našla práci v obchodě, kde byl čistě ženský kolektiv, máme na tuto dovolenou jen ty nejkrásnější vzpomínky. Ivoně cesta pomohla zapomenout na nevěrníka a mně prožít ty nejkrásnější poslední prázdniny v životě.

Ač jezdím k moři od té doby celkem pravidelně, mé první cestě k moři se luxusní pobyty v hotelech ani zdaleka nevyrovnají. Chybí jim to dobrodružství, napětí a tajemství, které tehdy má cesta stopem měla.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10