Lidi zlatí, buďte na své věci opatrní

Ráno jsem se probudila a musela jsem se svým psem ven. Obvykle si cestou koupím koláč, nebo housku, a snídám při procházce. Nyní, kdy musíme mít zahalena ústa i nos, ovšem toto nepřipadá v úvahu. Proto jsem si s sebou nebrala ani peníze, ani platební kartu, a ihned zamířila k našemu lesoparku. Posnídám pak ze zásob. Do obchodu chodím jen v případě, že už není z čeho brát, jinak se lidem vyhýbám.

Obešla jsem místní polikliniku, za kterou se nachází krásný lesopark. Chodím do něj s Benem denně minimálně jednou. Je zde klid a můžete tu pozorovat srnky, divoké králíky, v jezírku pulce i žáby a, všude kolem, nejrůznější ptáky, kteří vám svým zpěvem spraví náladu.

Šli jsme s Benem pěšinkou v trávě. Ben šel krok přede mnou, cestu dobře zná. Najednou jsem zahlédla na zemi něco hnědého. Byla to peněženka. V peněžence jsem nalezla nejrůznější doklady, mimo jiné i průkaz diabetika, občanský průkaz a platební kartu. V peněžence byla také hotovost čtyři tisíce korun a nějaké drobné. Naštěstí tam byla i zmíněná občanka, protože mě ani na okamžik nenapadlo, že bych si peníze nechala. Majitelka peněženky byla starší paní, po sedmdesátce. Ihned jsem si vzpomněla na svou mamku. Copak by se někdo na takové osobě mohl obohatit? A zvláště v této době. Asi mohl, ale já mezi takové nepatřím. Vyhledala jsem adresu oné paní a zvonila u jejího zvonku. Nikdo se neozval. Konečně šla do vchodu nějaká paní, a tak jsem se dostala až ke dveřím. Paní, která mě do vchodu pustila, bydlela na stejném patře.

„Určitě musí být doma,“ řekla na adresu sousedky. „Ona stará paní nikam moc nechodí, bojí se.“

Řekla jsem jí, co mě za její sousedkou dovedlo.

„A říkáte tolik peněz? To nechápu. Paní se bojí do obchodu v této době, nakupujeme jí my. Když jdeme na nákup sobě, nakoupíme i jí. Jediné, kam se vypraví, je k lékaři.“

Na chvilku mě napadlo nechat peněženku u sousedky. To jsem ale nakonec zavrhla. Přestože vypadala slušně, bylo to dost peněz a do hlavy jsem jí neviděla.

Znovu jsem u paní zazvonila, ale nic se nedělo. Ještě chvilku jsem se bavila s její sousedkou, když jsme obě zaslechly zvuk televize.

„Musí být doma,“ řekly jsme unisono. A tak sousedka přistoupila k činu. Začala mlátit na starou paní a volat její jméno.

„To jsem já, paní sousedko, otevřete!“

V zámku zarachotil klíč. Otevřela nám paní z občanského průkazu. Na ústech měla respirátor, přes který si natáhla podomácku udělaný štít nejspíš z plexiskla ze staré ledničky. Na rukách měla gumové rukavice.

„Dobrý den, nebojte, paní. Přinesla jsem vám peněženku, nejspíš jste ji ztratila,“ řekla jsem.

Obličej staré paní se změnil překvapením. Capkala pro kabelku, v které se ihned začala přehrabovat. Peněženku nenašla. Ta byla ráda! Děkovala mi a nevěděla, co by mi za peněženku dala. Já ale nic nechtěla. Neodpustila jsem si ale, abych se paní nezeptala, proč nosí tolik peněz, když do obchodu teď nechodí.

„Byla jsem u lékaře,“ vysvětlila, „tak jsem si vzala i peněženku.“

Jistě, za léky se dnes také platí, a ne vždy malá částka. Určitě ale ne tolik, kolik měla paní u sebe. Měla navíc v peněžence také platební kartu.

Tak nákazy se stará paní bojí, a klidně přijde o majetek. Z čeho bude živa, když jí někdo vybílí účet, než si ho stihne zablokovat? Protože stará paní očividně o ztrátě peněženky neměla do této chvíle ani ponětí. Zkracovala si cestu k lékaři lesoparkem, aby nepotkala moc lidí a byla tak uchráněna před nemocí, a nedávala pozor na své věci. A do lesoparku nechodí pouze poctiví pejskaři.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete