Společenský román Tajemství hedvábného vějíře nám přiblíží zvyky, kulturu a mentalitu prostých venkovanů v odlehlé provincii Číny první poloviny 19. století. Vypravěčkou je osmdesátiletá paní Lu, která se ohlíží za svým životem, vzpomíná, bilancuje a hledá lék na svoji bolavou duši.

Lilie je dcerou drobného rolníka a od malička slýchá, že jako děvče nemá valnou cenu. Společně s mladší sestrou a sestřenicí se připravuje na podvazování chodidel, které dívky obvykle absolvují v šesti či sedmi letech a které je pro ně definitivní tečkou za dětstvím. Rodina je z toho nervózní, protože podvazování je nejdůležitější událostí v životě každé ženy. Pokud se něco zvrtne, a to se stává často, děvče může zemřít nebo následkem drastické procedury zůstane chromé a je pak prakticky neudatelné na sňatkovém trhu. Štěstí čeká pouze na dívky s malou nožkou a chodidlem dlouhým 7 cm, jen takové se domohou uspokojivého společenského postavení.

Lilie prochází bolestnou zkouškou dospívání, komplikovaným vztahem s matkou, vyrovnává se se smrtí sestry a později i sestřenice a začíná chápat, že jako žena nepozná v životě příliš mnoho radostí, byť se zdá, že bude mít široko daleko nejmenší a nejpůvabnější chodidla. Jedna radostná událost na ni ale přece jen čeká, a tou je svazek s lao-tchung, stejně starou holčinou z nedaleké vesnice, která se stane její spřízněnou duší, druhým já. Takové vztahy domlouvá dohazovačka, trvají celý život a jsou velmi posvátné, dokonce posvátnější než manželství. Každá dívka nemá to štěstí, aby měla svou lao-tchung, některé se pro to nehodí. Lilie ale byla vybrána a uzavírá něžné přátelství se Sněžným kvítkem.

Děvčata se sblíží, svěřují si svá tajemství a touhy, sdílejí obavy z domluvených sňatků i z budoucnosti. Sněžný kvítek pochází z výše postavené rodiny a Lilie tímto spojenectvím získává na ceně. Rodiče ji nakonec provdají lépe, než čekali, zatímco Sněžný kvítek díky otcovým dluhům paradoxně klesá až na dno společnosti a musí si vzít nečistého řezníka. Horší už je jenom role snašky.

Ženy v této době byly velmi vynalézavé, co se týká dorozumívání. Vzdělání se týkalo jen mužů, proto neuměly číst a psát a navštěvovat se směly jen dvakrát či třikrát ročně, a to v době svátků. Vynalezly tedy ženské písmo nu-šu, které se v průběhu let různě zdokonalovalo. Vyšívalo se na kapesníčky, kreslilo na látky a na vějíře. Byl to vlastně způsob dopisování. V nu-šu záleželo hodně na kontextu, proto bývalo obtížnější určit pravý význam vzkazu a výklad nejrůznějších zápisků se často stával hlavním tématem hovoru v hořejších světnicích, kde žily a pracovaly všechny ženy z rodiny.

Na vějíři Lilie a Sněžného kvítku bychom našli celý příběh jednoho výjimečného a silného vztahu dvou lao-tchung, který oběma ženám pomáhá překonat nejtěžší životní okamžiky: porody, úmrtí, bití, epidemii moru, rolnické povstání, zimu nebo hladovění. Lidé se ale mění a někdy stačí drobnost, aby navrch získala žárlivost, uražená ješitnost, nepochopení... Nebo se tolik nemění a bylo to tam už od začátku? V tomto ohledu je asi jedno, zda jsme v Číně nebo v Čechách, v každém vztahu se může objevit trhlina a možná přijdeme až pozdě na to, kde jsme chybovali.

Román Tajemství hedvábného vějíře patří každopádně k těm, které bych si přála mít doma ve své knihovně, abych se k němu mohla vracet. Od této autorky vyšly u nás ještě Dívky ze Šanghaje, příběh dvou sester, které  byly provdány z Číny až do daleké Kalifornie.