"Na internetu jsou teď opravdu levé letenky." "Nevyrazíme si někam?" Zeptal se mě manžel jednoho srpnového dne. "A kam?" Na to já. " Co třeba Londýn?" "Tak jo." Slyším se odpovídat.

Nevydržela jsem to a pochlubila se s tím v práci. Slovo dalo slovo a z nás dvou bylo rázem pět cestovatelů. Pak se přidala ještě moje sestra a jeden kamarád a sedm dobrodruhů začalo plánovat.  Nejdřív se domluvil termín. Koncem října byl let nejlevnější, kolem 1200 Kč. Zvolili jsme nízkonákladovou společnost. Dalším důležitým krokem bylo ubytování. Hledali jsme mezi hostely a BB hotely, které ubytovávají studenty a mladé cestovatele.  
 
Ceny byly velice sympatické. Kolem 350Kč na noc se snídaní. Objednali jsme osmilůžkový pokoj (pro 7 nebyl), s tím, že osmé lůžko může být obsazeno někým cizím.
 
Michal, nejstarší z naší výpravy, měl navíc za úkol poslat do hostelu mail s informací, že je starší 40 let. Takové tam mají pravidlo.
 
Až na místě jsme zjistili, že to neudělal a proto ho odmítli ubytovat. Nepomohly prosby ani smutné oči.
 
Tak co teď. Rozhodli jsme se pro riskantní variantu. Bude u nás na pokoji "na černo". Propašovali jsme ho do pokoje a lehl si na volnou postel. Na pokoji byl neuvěřitelný zápach a již jeden nocležník. Podle cedulky na posteli, nějaká Karolina. První noc tedy proběhla dobře.
 
Byli jsme všichni spolu a mohli vychutnávat krásy Londýna.

Byla jsem Londýnem unešená a nic nevadilo typické anglické pršlavé počasí. Chvíli déšť a chvíli sluníčko. Úžasný Tower, Big Ben, nádherné parky.
 
Druhá noc tak pohodová nebyla. Michal, opět propašován do pokoje, zabral volnou postel. Uprostřed noci světlo a nový spolubydlící nás pěkně polekal. Nazvali jsme ho pracovním názvem Karolína II. (Během našeho pobytu bylo Karolín ještě 5). Michal musel vyskočit z postele a uvolnit ji nově příchozímu. Naštěstí neměl potřebu jít na recepci a hlásit černého pasažéra. Jirka z naší výpravy obětoval peřinu a Michal ležel na zemi. Měli jsme dilema, jestli ho nechat na pokoji i další noc. Ale co, nějak to dopadne. Karolina II. odjela hned ráno a postel byla opět volná. Šlo se na pivo. Michal a Jirka se zdrželi a když se vraceli, byli trošku v náladě. Přiběhl Jirka s hrůzou v očích, že kontrola z recepce právě z vedlejšího pokoje vyhodila černé pasažéry na déšť. Michal, nic netušíc, byl v patře ve sprše. Celá naše skupina už se viděla na dešti vyhozeni za límec, ne-li na policii. Byly to nervy. Ale jeden černý pasažér zřejmě recepci stačil a Michal opět vyvázl a přespal na zemi. Další noc šel raději vedle do hotelu. Noc byla 4x dražší než v našem hostelu.

Londýn je opravdu krásné město. Pro turisty tu mají vždy ochotné pracovníky, jak v metru, tak v památkách, kteří jsou ochotni poradit. Na ulicích mají pokyny, na kterou stranu se rozhlížet, aby nedošlo ke kolizi s jejich obrácenou stranou řízení. Užili jsme si všechny jeho krásy a k tomu dobrodružství s naším černým pasažérem a vždycky na to budu ráda vzpomínat.

Tumik - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout