Loupač brambor

Jsem člověk, který má rád své okolí. Dobrák od kosti, jak se říká. A právě proto tak ráda pomáhám např. své sousedce, staré paní z přízemního bytu, na kterou rodina nemá čas. Nedělá mi přece problém, když sousedka zavolá, zajít jí do obchodu, pomoct s úklidem nebo s vařením. Občas povysávám, utřu prach, odměnou je mi milé povídání staré paní. Je ráda, že se jí někdo věnuje, necítí se tolik sama.

Právě včera jsem pekla jablečné štrúdly. Samozřejmě, že jsem myslela i na svou sousedku. S jedním menším štrúdlíkem na talířku jsem ráno klepala na její dveře. Otevřela a byla mile překvapená. Pozvala mě dál. Chvilku jsem poseděla, vyslechla vyprávění staré paní. Když si chtěla chystat brambory k obědu, nabídla jsem se, že jí pomůžu je oškrábat. Nic mi to přece neudělá? „Já jsem včera dostala od dcery elektrický loupač brambor, dívejte,“ pochlubila se ještě originálně zabaleným přístrojem.

„Co kdybyste ho vyzkoušela?“ A tak jsem vybalila přístroj, prostudovala návod k němu a jala se ho vyzkoušet. Upřímně – rychleji bych to měla ručně. Ale chápu, že staré paní to ušetří hodně práce. Přece jenom s věkem ztrácí šikovnost i sílu. Když byly brambůrky oloupané a já přístroj otevřela, všimla jsem si, jak v odpadu leží těsnění z víka přístroje. „Dávejte si na to pozor. Kdyby např. vaše dcera loupala brambory, ať pak to těsnění nevyhodí i se slupkami!“ upozornila jsem sousedku. Ta mi poděkovala a poprosila mě, jestli bych ihned nevyhodila odpad z mísy do kontejneru před naším domem, aby jí v bytě nepřekážel. Samozřejmě, že jsem jí vyšla vstříc. A přibrala jsem i pytel s běžnými odpadky. Takto vyzbrojená, v jedné ruce mísu z loupače, v druhé objemný pytel, jsem vyšla ze vchodu. Kontejnery máme přímo pod okny. Vyhodila jsem pytel, vysypala jsem mísu a vrátila se k sousedce. Tam jsem ještě vymyla přístroj a šla jsem domů s dobrým pocitem.

Loupač brambor Paní mi ještě mezi dveřmi děkovala, že jsem si na ni vzpomněla. Ve výtahu, kterým jsem stoupala ke svému bytu, jsem si podvědomě vzpomněla, že při mytí loupače jsem nezaregistrovala ono těsnění. Jasně, já ho vysypala i s odpadem! A tak jsem z výtahu vyběhla jako neřízená střela s tím, že vezmu doma něco na vyhození a poletím zpět. Budu předstírat, že vyhazuji odpadky, a přitom nenápadně hledat v kontejneru těsnění. Jenže doma jsem měla prázdný odpadkový koš. Oželela jsem jeden napůl přečtený časopis, vysypala jsem sušenky do mísy, rychle jsem oloupala banán, abych vyrobila nějaký ten odpad, a utíkala jsem zpět před vchod. Už od dveří jsem viděla, jak se v popelnici přehrabují vybírači odpadků. Byli na to vybaveni holemi a klacky. A tak jsem si dodala odvahy a požádala jsem jednoho z nich: „Nenašli jste náhodou takové těsnění, bílou gumičku do…", nevěděla jsem, jak zařízení popsat, a tak jsem řekla z „robotu“. Umouněný pán se zaparkovaným kočárkem plným harampádí byl velice ochotný. Zeptal se mě, v kterém kontejneru, a já na něj ukázala. „Ten jsem už prohlédl,“ řekl, ale rozhodl se nádobu znovu prohledat. Podotýkám, že okna všech bytů v našem sedmiposchoďovém paneláku směřují právě k oněm kontejnerům! Máme deset vchodů a popelnice parkují právě před tím naším. Nikdy jsem od popelnic nic nevzala, a nyní mě mohli sousedé vidět, jak přidržuji víko jednoho z kontejnerů, zatímco ochotný bezdomovec mohutně mával klackem a prohledával jeho obsah. Byla jsem mu vděčná za to, že mi klacek jen nepůjčil a sám nedržel víko. Dělalo se mi zle, když jsem viděla, jak se jeho nástroj noří do použitých miminkovských plen, ohryzků, zbytků z kuchyně, slupek, které jsem tam před pár chvilkami sama vyhodila a dalšího blíže neidentifikovatelného obsahu. Kontejner byl plný! A byl už minimálně jednou prohledán! A tak mi nezbývalo, než doufat v zázrak, který se, bohužel, nekonal. Vyhodila jsem pracně vyrobené odpadky a šla smutně domů. Co mám dělat? Mám se přiznat paní sousedce? Asi mě budete peskovat, ale já to neudělala. Paní je hodná, ale měla velkou radost z drahého přístroje, dárku od dcery. Ten byl navíc úplně nový. Neměla jsem to srdce radost jí kazit. Mám paní nechat, aby se na ztrátu přišlo později, když přístroj bude používat např. její dcera? Při troše štěstí by to bylo na dceru. Na to ale nemám povahu.

A tak jsem se rozhodla, že těsnění stůj co stůj seženu. Nejdřív jsem obešla všechna železářství, domácí potřeby a dokonce i jeden servis, abych podobné těsnění zakoupila. Byla to přece jen trochu delší pryžová, taková nanicovatá gumička! Jenže…nanicovaté věci se špatně shánějí. A tak jsem domů přišla s nepořízenou. Doma jsem usedla k internetu. Našla jsem si daný loupač, typ jsem si se svou matematickou pamětí na čísla pamatovala. A napsala jsem přímo výrobci. Ten mi bleskově odpověděl e-mailem, že náhradní díly nezasílá, a odkázal mě na nejrůznější servisy v zemi. Na ty jsem rozeslala svou úpěnlivou prosbu. Sešlo se mi hned osm odpovědí s tím, že mám přesně specifikovat součást, o kterou mi jde. Z příslušných servisů mi zaslali dokonce podrobné plánky přístroje. Byly tak podrobné, že přístroj byl rozkreslen do posledního šroubku. Jenže ona guma tam nebyla zakreslená. Jedná se totiž o prkotinu: Ve víku je žlábek, v tom byla ona gumka. Jediné, k čemu mohla sloužit, je to, že víko lépe drželo. Myslím, že těsnění nemá vliv ani na hlučnost přístroje. Já ale na tu protivnou gumu paní sousedku sama upozornila. Je sice stará, není ale blbá. Jistě se po gumě začne dříve nebo později pídit.

Bylo mi líto staré paní. Chtěla jsem, aby měla přístroj v pořádku. Mít takový loupač osobně doma, přísahám, že bych jí věnovala tu svou gumu. A tak jsem všem servisům opět popsala gumičku, která v plánku nebyla zakreslena. Z některých se mi ještě ozvali, že nemůžou sloužit, z dalších mi už ani nenapsali. A jeden technik mi napsal, že přístroj je plně funkční i bez gumičky. To jsem věděla, ale… Nebyl to můj loupač a já vždy odvádím dobrou práci. A tak jsem v následujících hodinách telefonicky i po Skype kontaktovala všechny kamarády, manžely svých kamarádek i další mužské známé. „Já bych to neřešil. Guma není důležitá,“ řekl jeden můj známý mnohoznačně. „Jak to, že ne? Je to s ní možná bezpečnější,“ přisadila jsem si. „Já gumy nerad!“, řekl opět kamarád. „Tady nejde o tebe, ale o starou sousedku. Chápej, chce to mít v pořádku,“ oponovala jsem. „Ale bez gumy je to stejně lepší!“, zažertoval si ještě kamarád. Slíbil ale, že se doma podívá, s největší pravděpodobností stejně nic nenajde. Večer jsem nemohla usnout. Tížilo mě svědomí. Co když jsem těsnění podvědomě opláchla a vrátila do mísy a teď si dělám zbytečné starosti? Hned ráno jsem klepala na sousedčiny dveře. „Víte, co mě napadlo? Zjistím vám na internetu recenzi na váš přístroj, chcete?“, vymyslela jsem si a doufala jsem, že bude souhlasit. Dostanu se tak k přístroji a zjistím, jestli tam guma je, nebo není. „Myslíte?“ ptala se sousedka. „Vy jste tak hodná.“ Chválila mě za pár chvil, kdy jsem předstírala, že kontroluji číslo přístroje, zatímco jsem bedlivě sledovala onu drážku ve víku. Guma tam nebyla! „Moc vám děkuji. Ani nevím, jak vám poděkovat za to, co všechno pro mě děláte,“ pěla paní sousedka chválu na mou „práci“. „Nemáte zač,“ odvětila jsem se špatným svědomím a myslela jsem to doslovně.

Gumu jsem sehnala až za pár dní. Byla jsem na vietnamské tržnici a napadlo mě, že zadělávací misky na těsto, které tam prodávali, jsou opatřeny na dně podobným těsněním, aby miska neklouzala. A tak jsem koupila neforemnou plastikovou misku, sundala z ní těsnění, které skvěle padlo do drážky ve víku loupače, a misku jsem, pro jistotu použila jako květináč na kytky. Nevěřím totiž podobným výrobkům do kuchyně, které by mohly obsahovat zdraví škodlivé látky. Při další návštěvě sousedky jsem pochválila její výrobek, na který jsem skutečně našla recenzi, vytiskla jí ji, a obě jsme byly spokojeny.

Holt…není guma, jako guma! Tato mi dala pořádně zabrat!

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete