Lucie Bílá: Člověk musí být trpělivý

Citlivé, muzikantsky vytříbené, plné nádherných melodií – třeba takhle by se dalo charakterizovat vánoční album Lucie Bílé, které si ve svém názvu hraje se zpěvaččiným uměleckým příjmením (Bílé vánoce Lucie Bílé). Je to deska, ve které Lucie předvádí jednu ze svých pěveckých poloh – pokoru, klid, ticho. I tohle umí dokonale. Její vánoční deska bude už navždy patřit ke klenotům ve svém žánru. Přitom jde o první vysloveně vánoční album Lucie Bílé.

Proč trvalo tak dlouho, než jste se odhodlala k natočení vánočního alba?  
Mám pocit, že takovouhle vzácnost člověk nemůže dělat dřív; raději později, až k ní dospěje. Podobné album člověk nemůže vydávat každý rok. Jsem ráda, že jsem tak dlouho otálela; o to víc se snad moji posluchači těšili a těší. Podobně jsem léta kličkovala před pořadem Jana Krause, až jsem se s ním potkala na neutrální půdě, kde už na mě mohl být hodný. A další příklad: léta jsem utíkala před jakýmkoliv porotcováním, až mi teď televizní talentová soutěž přinesla krásná setkání s lidmi. Člověk musí být trpělivý; když není, může udělat chybu. Navíc jsem dosud hledala ten správný okamžik a ten správný čas, kdy jsem obklopena těmi nejlepšími.

Konkrétně?
Začnu Petrem Maláskem. S ním už máme odehrány spousty koncertů, je mezi námi krásné přátelství, navíc je to vzácný člověk. Pavel Horák, další vzácný člověk, je sbormistrem chlapeckého sboru Boni Pueri, se kterým spolupracuji už sedmnáct let. Dalším je textař Pavel Vrba, se kterým nic společného takhle velkého, jako je zmíněné vánoční album, dosud nemáme. Mám skvělou kostýmní návrhářku, skvělou vizážistku, skvělého manažera, spoustu dalších vynikajících spolupracovníků. S mnohými pracuji už řadu let; vyznávám princip loajality: když se mi s nimi dobře dělá, proč je měnit? A musím zmínit i Supraphon. Po pětadvaceti letech jsem se vlastně vrátila domů, u Supraphonu jsem totiž vydala své první album.

Jaký byl „návrat domů“?
Vlastně jsem si to všechno naplno uvědomila možná až na křtu alba. Řadu let jsem nahrávala jinde – a najednou Supraphon přišel s krásnou, noblesní nabídkou, a všechno, na čem jsme se domluvili, s velkorysostí jemu blízkou, splnil. Včetně nádherného obalu, který nová deska má. Věřím, že když posluchači album uvidí, budou mít chuť si je i poslechnout; obal skutečně prodává, to je moje letitá zkušenost. V Supraphonu se cítím být v bezpečí. Je mi tu dobře, jsem mezi lidmi, kteří si mě opravdu hýčkají. To je ohromně důležité; pro svoji práci dělám maximum a to samé vyžaduji od svého okolí. Jsem na tu desku se vším všudy moc pyšná.   

Budete u Supraphonu nahrávat i nadále?
Když přijdu s nějakým pokladem k firmě a ona se zachová tak noblesně jako Supraphon, to by bylo, abych u něj nevydala další cédečko!

Vaši vánoční desku chápu mimo jiné i jako podnět k zamyšlení, usebrání se, zastavení…
Vidíte, a já jsem se nikterak zásadně zamýšlet nechtěla. Šlo mi o to, aby vzniklo CD, které by bylo dobrým podkresem krásných vánočních dnů, úžasné štědrovečerní večeře, rozbalování dárků a toho všeho, co by se v téhle době mělo dít, totiž že jeden druhého doma rozmazluje. Kdo ale chce, zamyslet se může. Texty Pavla Vrby jsou nádherné a přímo k tomu vybízejí: mezi řádky obsahují tolik nádhery, tolik skvělých postřehů… takové texty může psát jenom tak velký člověk, jakým je Pavel Vrba. Každý si v nich určitě najde to, co hledá. Někdo „jenom“ klid a vánoční náladu, někdo moudra a poezii, někdo zase pastvu pro oči. Jestli mě fotograf Dušan Šimánek vidí tak, jak mě vyfotografoval na titul, tak si myslí, že jsem hezká holka. (smích) Přitom to celé není o kráse mojí, ale o kráse jako takové, o čistotě a laskavosti, je tam ten křišťál, papírové šaty… Jsem ráda, že tuhle desku mám. Určitě bude dlouho jedním z mých největších pokladů.

Stane se někdy, že byste vrátila Pavlu Vrbovi text s tím, že chcete něco přepracovat?
To bych se neodvážila, ale hlavně nikdy není důvod. Co se vánočního cédečka týče, od začátku jsem věděla, že Pavel Vrba bude přesně ten člověk, který mi, když si vezme věc za svou, přinese přesně to, po čem toužím a po čem touží i lidé: pohlazení, laskavost. Dnes té laskavosti kolem nás moc není. Pavel Vrba je člověk, který svoje texty textoval celý život. Je v nich obsažena koncentrace všeho, co zažil a všech těch Múz, které ho líbají a vždycky líbaly.

Aranže jednotlivých koled jsou originální, přitom vkusné a vesměs klidné; vybočují jenom slavné Rolničky…
 A jak jinak zpracovat Rolničky? Mám pocit, že některé věci, třeba zpracování koled, už mohou lézt lidem na nervy – protože jsou pořád a stále dokola stejné. Já jsem chtěla lidem přinést nikoliv hlasovou exhibici, ale klid a pokorný zpěv. A také převlečení některých melodií do nečekaných kabátů. V tomhle ohledu se, myslím si, Rolničky obzvláště vydařily. Jsou bonbónkem, zajímavým a jiným rytmem k těm ostatním „cajdákům“. Za vším na této desce si stojím, není na ní jediný tón, který bych chtěla předělat – a to se mi stává málokdy. Pořád od sebe něco očekávám a když mi vyjde deska, říkám si: to a to jsem měla udělat jinak! Naše vánoční album je ale jedna velká radost.      

Petr Malásek je autorem všech aranží na desce?
Ano. On patří mezi ty lidi v našem týmu, kterým do jejich práce vůbec nemluvím. Můžu se na tisíc procent spolehnout, že věc, kterou vytvoří, bude přesně taková, jakou jsem si ji představovala, jakou jsem ji chtěla. Jeho aranže jsou opravdu nádherné, zapojil i velký symfonický orchestr, zní to úžasně. Petr je jediným člověkem, kterého se před koncertem můžu zeptat, co budu zpívat; on mi to napíše na papír a já už o tom nediskutuji. Než se dostanu na jeviště, musím toho tolik vyřešit a zvládnout; proto jsem ráda, když se o něco starat nemusím, když na něco nemusím myslet. Tím je třeba právě výběr repertoáru nebo aranže. Neznám od Petra jedinou věc, která by nebyla geniální.

Vy se s Petrem Maláskem znáte už dlouho, že?
Ano, i když s přestávkou, se známe už od písničky Neposlušné tenisky, tedy od mých úplných začátků. Taky on tam tehdy hrával na piano.

Dramaturgie vánočního alba je také jeho dílem?
Do značné míry, ale výběr písní byl samozřejmě i na Pavlu Horákovi. Je to naše společné cédečko s Boni Pueri. Stejně, jako je to naše společné cédečko s Petrem Maláskem. Ráda věci konzultuji, mluvím o nich s lidmi, říkám své názory a poslechnu si názory druhých. Potom se můžeme sejít na společné cestě – a právě takové je naše vánoční CD. Osobně jsem měla jenom jeden požadavek: chtěla jsem posluchačům přinést laskavost, něco, co nebude rušit, ale, jak už jsem o tom mluvila, „jenom“ dokreslovat náladu či situaci.

Album obsahuje dva duety – s Martou Kubišovou a Karlem Gottem.
Neumím si představit, že bych nevyužila příležitosti mít na vánočním CD, ke kterému se vždycky budeme já i moji fandové vracet, Karla Gotta. A pokud jde o moje kolegyně – ženy, tak koho jiného přizvat, než Martu Kubišovou! Existuje spousta zpěvaček, kterých si vážím a se kterými se ráda potkávám, ale když jsem měla vybrat jednu, byla to jednoznačně Marta. Nikdy jsem nepotkala nikoho laskavějšího a lidštějšího. Pro mě je jednotkou boží povahy je 1 Marta. A já na desce tu jednu Martu mám.

Na desce Bílé vánoce Lucie Bílé jsou dvě původně klasické kompozice s názvem Ave Maria – Schubertova v latině a Bachova v češtině.
Schubertovu Ave Mariu, která je na desce v latině, jsem nikdy předtím nezpívala. Ta v češtině je Bachova, tato skladba mi otevřela dveře v srdcích lidí, kteří mě znali třeba z písně Láska je láska, a kterým jsem najednou ukázala další rozměr. Ten „nový“ rozměr, křehkost a pokora, mě taky nesmírně baví. Bachova Ave Maria je na albu jako bonus, jako jediná živá nahrávka, záznam z koncertu se vším všudy, i s potleskem lidí. Přišlo mi, že se tím kruh krásně uzavírá.

V latině zpíváte na albu dvě věci; máte ji ráda?
Ano, je to univerzální, nádherný jazyk, kterým zpívám s Boni Pueri na našich společných koncertech už léta. Nedám dopustit na češtinu, podle mě se můj zobák narodil pro češtinu, a přestože mám i repertoár i maličko ve slovenštině,  čeština je mi bližší. Latina je jazyk, který patří k určitým příležitostem – k procesím, do kostelů… Proto mám na vánoční desce dvě písně v latině. Ovšem nikdy by mě nenapadlo zařadit na své CD vánoční koledu třeba v angličtině – musela bych se hodně bouchnout do hlavy o něco tvrdého, abych takovou hloupost udělala! Angličtina je jazyk jiné země, ten nechám jiným. Třeba i těm našim mladým, kteří už se rodí jako světoobčani. Já jsem československá – a vždycky budu. Jsem na to pyšná a nikdo mi to nerozmluví, přestože se o to pořád někdo pokouší.

Křest alba proběhl v Hard Rock café, což kdysi bylo slavné železářství U Rotta. Chodila jste tam nakupovat hřebíky a šroubky?
Nechodila, v tamním železářství jsem nikdy nebyla, přestože jsem v době svých začátků říkala, že „šiju u Rotta“. Nosila jsem tehdy na krku dvanáct křížů a na každém prstu prsten… Možná jsem se tenkrát za ten vnějšek tak trochu schovávala, protože jsem sama měla strach – i když jsem svým zjevem asi i strach způsobovala. Postupem doby mě takovéhle extravagance samozřejmě přešly. Ale ke zmíněnému křtu – prostředí Hard Rock Café je opravdu krásné, vysloveně nám svědčilo. Lidé nás nechtěli pustit z pódia, namísto hodinového koncertu jsme odehráli a odzpívali koncert dvouhodinový. Líbilo se mi tam natolik, že jsme se domluvili na pravidelných každoročních koncertech. Fakt mi tam bylo dobře.

Na albu je i slavná píseň Greensleeves, což původně vůbec není koleda. Pavel Vrba ji ale z té písně udělal.
Greensleeves, to je nádherná irská lidová píseň, i Marta Kubišová ji má ve svém repertoáru, párkrát jsme ji spolu zpívali i jako duet. Moc a moc jsem si přála mít ji na desce, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, že toužím po jiném textu.  Dobrodružství s bohem Panem je přece jenom hodně spjaté s Martou. Když už jsem si tedy dovolila Greensleeves zpívat, chtěla jsem přinést něco nového. Teď je to jedna z nejoblíbenějších písní celého vánočního alba. Text Pavla Vrby je krásný: Být dítětem svítícím a svítit místo lamp v ulicích…  Nádhera!

Čekal bych, že Marta Kubišová přijde na křest!
Marta se omluvila, měla nemocného pejska. Ale moc bych ji tam bývala chtěla. Stejně jako Karla Gotta.  

Na albu je i píseň s názvem Vánoce jsou zábava; jsou pro vás vánoce zábava?
Ano, na rozdíl od Silvestra. Silvestr nemám ráda, pro mě představuje nucené veselí. O vánocích to jde jinak, přirozeně. Tahle písnička, tedy Vánoce jsou zábava, je zábavná i z jiného důvodu. Původně to měl být duet s Vojtou Dykem, ale nesladili jsme termíny. Vojta je famózní zpěvák, je ale ohromně vytížený (stejně jako já), nakonec jsme se spolu nesešli. Řekla jsem si ale: když Vojta nemůže, zazpívám si tu písničku sama! Takže to nakonec není duet, ale „jednět“.

Jak budou probíhat vaše vánoce?
Jako každý rok: tatínek bude dělat řízky, maminka bramborový salát, celá rodina půjdeme k místní kapličce, zapálíme si svíčky, se sousedy si popřejeme krásné vánoce, venku si dáme svařák – a poběžíme ke štědrovečernímu stolu a vánočnímu stromečku!

K nové vánoční desce probíhá i vánoční turné, je to tak?
Ano, budu zpívat v Česku, párkrát na Slovensku. Turné čítá devatenáct koncertů, začali jsme 11. listopadu. Všechna místa, všechny sály a kostely, jsou vyjmenované na mých webových stránkách www.luciebila.com. Na facebooku se pak ti, kteří se na koncerty nedostanou, mohou podívat, jaké to tam bylo, jak jsem se chystala, co jsem měla na sobě, jaká byla atmosféra… Se svými fanoušky takhle pilně komunikuji. Takže tedy devatenáct vystoupení; víc se mi do diáře nevejde. To by musel mít den více hodin, týden více dnů, měsíc více týdnů a rok více měsíců. To by bylo, že jo! No, ale stejně bychom pořád neměli čas!