Před jistým časem si má dcera otevřela malou provozovnu blízko náměstí. Pronajala si prostory, ve kterých šila pro zákazníky různé modely a další zakázky. Už od dětství byla dcera tvořivá. Milovala háčkování, pletení, a sotva jsem jí dovolila usednout k šicímu stroji, šití propadla. Její kamarádky sledovaly televizi, nebo si hrály s panenkami, a ona šila a párala a kreslila si modely. Šila pro panenky, později i pro sebe. Ráda se parádila.

Dodnes s mužem vzpomínáme na to, jak před nás poprvé předstoupila s tím, že si ušila sukni. Sukýnka to byla krásná, ale jenom zepředu. Vzadu jí poněkud neseděla a malounko jí šel vidět zadeček. Tehdy si postavila hlavu, že v sukni musí jít ráno do školy.

„Přece ji tam tak nepustíš?“ ptal se manžel. Jistě že ne. Nemohla jsem jí ale zkazit radost. A tak, když šla dcera spát, usedla jsem k šicímu stroji já a celou noc sukýnku přešívala tak, aby zakrývala to, co měla. Musela jsem to navíc udělat tak, aby dcera nic nezjistila. Sukni přece šila sama! Musí se pochlubit a nesmí ani tušit, že jsem sukýnku poněkud upravila. Povedlo se a dcerka sklidila tehdy ve škole úspěch. Od té doby se v šití zdokonalila a nyní šila jak pro sebe a děti, tak i pro své kamarádky. A teď, když si otevřela svou vlastní provozovnu, byla teprve šťastná.

Doba je ale zlá. Nájem nebyl nejlevnější, materiál také ne. Dcera měla co dělat, aby ji práce uživila. Protože si nechtěla brát zaměstnance, kteří by její provozní náklady zvýšili, často jsem jí v provozovně pomáhala já. Jako například tehdy. Dcera musela být u dětí, které onemocněly, a zakázky hořely. Jistě, některé modely si vzala domů, aby na nich pracovala doma, vše si ale tahat domů nechtěla. Na provozovně zůstaly větší, ale jednodušší kusy. Takové závěsy, ubrusy a další, které bych hravě dokázala zpracovat i já. A tak jsem se nabídla, že co zvládnu, to odpoledne nebo večer udělám.

Na provozovně jsem si pustila pro lepší náladu rádio a zaposlouchala se do písniček. Poněkud jsem se tam zdržela, ale všechna práce, kterou jsem si předsevzala udělat, byla večer hotová. Odstřižky, zbytky nití a podobný materiál, který už nešel nijak využít, jsem jako vždy naházela do pytle s ostatními odpadky. Byly tu slupky z mandarinek, staré noviny a navrchu, jak už jsem se zmínila, kousíčky látek a nití. Pytel jsem zavázala a postavila zvenku před provozovnu.

Ještě jsem se vrátila dovnitř. Chtěla jsem vytřít podlahu, ušité zakázky dát na své místo a umýt hrnek od kávy, kterou jsem si tu uvařila a vypila. Když jsem se vším byla hotova, přemohla mě únava. Už jsem se těšila domů. Vše jsem proto pozamykala, zhasla světla a šla domů.

Až u domu jsem si vzpomněla, že jsem pytel s odpadky nechala před provozovnou. Přece se tam nebudu vracet? Stejně jsou to jen odpadky, uklidím je zítra, nebo je vyhodí dcera.

Druhý den jsem se stavila za dcerou, abych ji informovala, co jsem všechno stihla udělat. „Ještě tam půjdu, nechala jsem tam odpadky,“ řekla jsem jí. „Nemusíš. Já tam mám cestu, tak to vyhodím,“ řekla dcera. Doma s dětmi ten den mohl zůstat její manžel, protože nešel do práce. Já ale také měla do města cestu, a tak jsme se nakonec prošly spolu. Když jsme přišly k provozovně, nikde jsme pytel s odpadky neviděly. Zpočátku jsme si myslely, že ho snad vyhodil majitel vedlejší provozovny. Chtěly jsme mu poděkovat.  

„Kdepak, já nic nevyhazoval,“ řekl muž, který vedle vlastnil trafiku. A protože měl nainstalovaný kamerový systém, zvědavost mu nedala a pustil si záznam. Ta kamera zasahovala i prostor naší provozovny. Po chvíli k nám přišel. Prý bychom netušily, kde náš pytel skončil. Pustil nám záznam. Na něm jsme viděly mladého muže, kterak obchází náměstí. Když uviděl pytel, rozhlédl se, jestli ho někdo nevidí. Když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, nakoukl do pytle. Uviděl látky a zřejmě si myslel, že jsou tam snad hotové výrobky. Vše se dá přece dnes zpeněžit? Popadl pytel a utíkal s ním pryč.  

„No, ten bude doma určitě nadšený z lupu,“ zasmála jsem se, a docela jsem to tomu chmatákovi přála. Doufala jsem dokonce, že doma pytel vysype a všechny ty drobnosti, cucky a nitě se mu dostanou do celého bytu. Nemá krást!

Dcera dlouho u podnikání nezůstala. Brzy jí totiž někdo vykradl celou provozovnu. Tu měla pojištěnou a škodu jí uhradili z pojistky. Ona ale zjistila, že je dnes lepší chodit na osm hodin do práce, nemít žádné velké starosti a být na tom možná finančně lépe. A tak skončilo její podnikání.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10