Má cesta vlakem

Cestovala jsem vlakem za rodinou. Nastoupila jsem a hledala si místo. Hned u vchodu do vagónu jsem si všimla invalidního vozíku a na něm starého muže. Sedla jsem si hned přes uličku. Po celou cestu jsem pozorovala muže. Byl zřejmě i duševně postižený. Bylo zřejmé, že necestuje sám, ale jela jsem už asi čtyřicet minut, a nikdo se k muži nehlásil. Muž pospával, a když ho něco vyrušilo ze spánku, rozhazoval rukama a vydával nesrozumitelné zvuky. Je možné, že by mužův doprovod byl tak dlouho na toaletě, nebo se vydal třeba hledat průvodčího?

Vlak vjížděl do cílové stanice, kam jsem cestovala, muž na vozíku pospával a stále byl sám. Chtěla jsem vystoupit, ale uvědomila jsem si, že ho tam nemůžu jen tak nechat. Průvodčí byl ve vedlejším vagoně, a tak jsem ho zavolala.

„Ten pán je tady sám,“ řekla jsem.

Průvodčí zapřemýšlel, a pak si vzpomněl, že s vozíkem do vlaku pomáhal nějaké staré paní. Paní tam ale nebyla. Muže se nám podařilo probudit, ale kloudnou větu jsme z něj nedostali.

„No nic, vysadíme ho a zavoláme policii,“ rozhodl průvodčí a zavolal si svého kolegu.

Jakmile stál vozík i s mužem na perónu, přiběhla k němu stará uplakaná paní.

„To je ta paní, které jsem s vozíkem pomáhal,“ řekl průvodčí. Žena se ihned vrhla k muži a žádala průvodčího, aby nikoho nevolal.

„Vy jste ale toho pána nechala ve vlaku!“ spustila jsem na paní zhurta pro změnu já.

Paní se rozplakala ještě víc. A pak nám vyprávěla, že muž na vozíčku je její manžel.

„Dokud měl problém s psychikou, tak to ještě šlo. Došel si aspoň na záchod. Ale pak přestal chodit a vy nikdo nevíte, jaké to je mýt ho, přebalovat, otáčet, aby neutrpěl proleženiny. A on mě často i bije. Neví o tom, chudáček. Už jsem to nezvládala se o něj sama starat.“

Ano, paní se chtěla muže takto nestandardně zbavit. Jakmile se ale rozjel vlak, když ona vystoupila, hnulo se v ní svědomí. Vyhledala své známé a nechala se jimi dopravit autem do cílové stanice.

„Já ho mám přece jenom ráda. Leccos jsme spolu zažili,“ plakala žena.

Muž na vozíku se hloupě usmíval, neuvědomoval si melu kolem sebe.

Jak jsem se později dozvěděla, až poté přátelé ženě pomohli. Vyhledali s ní příslušné úřady, vyřídili pečovatelku, která staré paní pomáhala i finanční příspěvek. Díky tomu mohl muž dál žít doma u své ženy a nebyl odkázán na ústav.

Je smutné, že v dnešní době člověk často skončí bez pomoci, na kterou má nárok. A nebýt toho, že  žena už péči sama nezvládala a  udělala nepředloženost, že muže ve vlaku nechala, kdo ví, jak dlouho by se ještě trápila sama.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10